7-Day Music Challenge: Your Top Albums - #3

EN

I was sure that I’ll pick at least one concept album from the very moment @matkodurko challenged me. Here it comes as the last Czech tip. I was about to recommend either Nanoalbum by Tata Boys for its complexity (even a book was published later on as an extension to the story) or Kuře v hodinkách (“Chicken in the Watch”) by Flamengo for its wonderful jazz fusion compositions greatly surrounding Josef Kainar’s jazzy poems but this morning, Pašijové hry velikonoční (“Passion plays”) won tightly.

CZ

Od okamžiku, kdy mě @matkodurko vyzval, jsem si byl jistý, že do výběru zařadím alespoň jedno konceptuální album. Bude to poslední český tip. Měl jsem v úmyslu doporučit buďto Nanoalbum od Tata Boys pro jeho komplexnost (dodatečně vyšla i kniha Nanobook coby doplnění příběhu) nebo Kuře v hodinkách od Flamenga pro jeho výborné jazz fusion skladby skvěle doplňující hudební a jazzové básně Josefa Kainara, ale nakonec jsem se dnes ráno těsně rozhodl pro Pašijové hry velikonoční.

I am not sure if the album meets the rules since I listen it on every Easters, but it wouldn’t had been on my regular playlist even if I would have one. However, the rules shall not ruin the spirit of this challenge. Here the Plastic People of the Universe accompanied by Agon Orchestra come:

Nejsem si jistý, zda tohle album splňuje pravidla, protože ho poslouchám každé Velikonoce, ale nebylo by na mém běžném playlistu i v případě, že bych nějaký měl. Každopádně pravidla by neměla zničit myšlenku téhle výzvy, a tak tu jsou Plastic People of the Universe v doprovodu Agon orchestra:

Compared to the other albums mentioned in the lead, the music structure is unusual, experimental and even indigestible by many people. That’s fair to admitt since the purpose wasn’t to impress everybody, The Plastic People always wanted to express themselves the way they really felt it. I guess that such feelings urge all bands and performers on my list to create. It actually may be the only link among them. So in 1978, The Plastic People decided to compose their own vision of modern passion play, a genre, that was in the communist Czechoslovakia de facto banned.

The lyrics are either unedited parts of the Gospels or written by saxophonist and poet Vratislav Brabenec, who is in my point of view the most outstanding musician of the recording. Although Brabenec claims to be a protestant, the album makes mainly catholic impression to me by accenting the emotional experience and predestination. You wouldn’t meet such exaggerate approach in other Brabenec’s poems.

The music can hardly be described within a few paragraphs (or possibly can’t be appropriately described at all). It makes perfect sense to me since I got in touch with the culture the band represents (alas, almost two decades after the Velvet revolution, when I finally became grown enough to be capable of understanding the nuances). I guess that anybody interested should simply give the album a chance, take his or her time to listen the entire set while paying attention and then, for instance, decide that once in life’s enough ;)

Interested in the challenge? Feel free to enter yourselves! I am not going to invite anyone anymore ;)

Ve srovnání s oběma alby zmíněnými v perexu je hudební struktura nezvyklá, experimentální a pro mnoho lidí nestravitelná. Tohle je fér přiznat, neboť cílem desky nebylo oslovit každého. Plastici vždycky chtěli mít možnost vyjadřovat se způsobem, který jim byl opravdu vlastní. Řekl bych, že tyhle pocity nutí všechny kapely a umělce z mého seznamu k tomu, aby tvořili. Asi to může být jediný rys, který je jim opravdu společný. A tak se v roce 1978 Plastici rozhodli složit moderní pašijové hry podle svých představ. Byl to žánr, který byl v té době v Československu de facto zakázaný.

Texty jsou buďto needitované pasáže z evangelií nebo napsané saxofonistou a básníkem Vratislavem Brabencem, který je z mého úhlu pohledu také nejzajímavějším hudebníkem na nahrávce. Přestože se Brabenec hlásí k jedné z evangelických církví, celé album na mě díky zvýraznění vnitřních prožitků a predestinace působí převážně katolickým dojmem. Podobně nadnesený přístup v jiných Brabencových básních (viz např. tato sbírka nepotkáte.

Hudba sama může být těžko popsána v několika málo odstavcích (ba dokonce je možná vůbec nelze adekvátně popsat). Mně osobně dává smysl, protože jsem se ke kultuře, kterou kapela představuje, dostal (bohužel až necelé dvě dekády po Listopadu, když jsem se konečně dostal věku, kdy jsem byl schopen chápat různé skryté významy). Myslím, že by si měl každý, koho tyhle řádky zaujaly, jednoduše udělat čas, aby dal albu šanci, poslechl si ho celé a věnoval mu plnou pozornost. Pak může vynést svůj soud, například jednou a dost ;)

Zaujala vás tahle výzva? Tak se přidejte sami, já už nikoho zvát nehodlám ;)