Také jíte věci po dětech?

Tak jo, moje žena je občas tragická. Tragická je, když se jí něco nedaří a ona neví co s tím. Myslím, že to všichni známe, typicky je to třeba žena u počítače. Jak víte, i já jsem tydýt, co s tím nic neumí, ale nevyšiluju, když mi to nejde, zvednu trubku a domluvím se s někým, kdo mi to pošteluje nebo mě navede, abych si to pošteloval sám. Dělat něco, co mi druhý poradí, na to jsem dobrý:-))

No, moje žena ne. Moje žena je jedna z nejméně trpělivých bytostí, které jsem kdy potkal a navíc bývá dost vzteklá. Nejhorší to je, když jí nejde něco, o čem je přesvědčená, že by jí to mělo jít, protože je k tomu předurčená. Viděl jsem jí třeba se neskutečně vzteklit nad šitým. Nad počítačem se samozřejmě vzteká taky, ale tam si myslí, že tomu rozumět nemusí, takže to není tak zlé.

Mezi kategorie, které by vydaly na řadu samostatných článků je vaření. Když jsme se poznali, vykřikovala, že nevaří a ani nebude, neb coby emancipovaná žena má na práci mnoho lepších věcí. Nevadilo mi to. Logicky, sám vařím rád a hodně, takže nakrmit rodinu mi nedělá problém.

Nevím proč, ale změna přístupu k vaření nastala s příchodem sviště, respektive, když přišly na řadu příkrmy. Žena, opět zjevně přesvědčená, že tohle jí prostě musí jít od přírody, se pustila do vaření brambůrek s mrkvičkou, pasírování hrášku a jiných šíleností...jenže ouha, s úspěchem se to nesetkalo. Do značné míry asi přispělo to, že si během sicilského pobytu drahoušek zvykl na "lahvičky" a "maminčiny lahůdky" nedokázaly konkurovat.

Musím ženu pochválit, když lítá "dobrůtka" vzduchem, většinou jí to nechává naprosto chladnou. Setře si kydance z obličeje a jede dál (v těchto situacích bych za sebe ruku do ohně nedal, tuším, že bych měl minimálně sto chutí hodit něco zpátky:-)) ). Pokud se ovšem jedná o něco náročnějšího, co jí dalo více práce (třeba ono zmíněné pasírování hrášku), najednou vstane a zmizí, jen slyším z povzdálí rány a zoufalé výkřiky. Co přesně, kde dělá, netuším, raději se neptám, mlčím, abych taky nějakou nechytil.

Poslední představení jsme doma měli nad čočkovou pomazánkou. Nejdřív vykřikovala něco o tom, že to dítě se přece nemůže pořád jen cpát Lučinou a že prostě "musí" udělat něco jiného. Nevím proč jí napadlo, že čočková pomazánka je to pravé. Samozřejmě, že to dítě to nejedlo, ale kyž jsem to nakonec lehounce dochutil, bylo z toho něco až překvapivě chutného a tak jsem se rozhodl podělit. Tvůrcem je tedy převážně má žena, ale ani ta se o autorství moc nerve neb, jak říká, zopakovala složení z jedné z lahviček z příkrmu a "prostě nechápe, proč to ten náš malej kraken odmítá pozřít..navíc, když je to tak dobré" :-))

Suroviny jsou velmi jednoduché. Asi 1/4 kg červené čočky, 1 velká mrkev, 1 červená paprika, sůl, hrst koriandru.

Postup:
Červenou čočku uvařít do měkka (tj. asi 15-25 minut maximálně). ČErcenou papriku a mrkev očistíte a dáte péct do trouby. Na 180 stupňů to vyjde asi na 45 minut, než se na paprice začnou dělat černé puchýřky. Po upečení papriku oloupete (díky pečení to jde velmi snadno, ale nechte si to prosím vychladnout, ať nemáte spálené všechny prsty:-)) a vše dejte do mixéru. (Nejprve jsme na to šli vidličkou, ale jakmile jsou v tom kousky, je to špatně. Tedy pro dítě, pro vás to určitě může být i hrubší, takže stačí vidličkou). Přidejte i sůl, dle chuti. Když máte rozmixováno, přihoďte na drobno nasekaný koriandr a máte hotovo.

Na topince nebo lehce počesnekovaném toustu s trochu salátu je to fajn lehká večeře.

Tak dobrou chuť a hezký večer!