Strava by měla...

Musim se přiznat, že mě velice baví @krakonosův "blog o vaření". Protože já žiju v úplně jiný sociální bublině. V bublině, kde se počítej nutrienty, řeší se poměry bílkovin, karbohydrátů a tuků. Kde se řeší, jestli se má jíst hodně tuků, málo tuků, hodně cukrů, málo cukrů, jakej je počet bílkovin na kilo hmoty, kterej se dá ještě strávit a je využitelnej. Jestli se nedá a nemá jíst víc ekologicky, s co nejmenším dopadem na planetu, jaká je ideální úprava jakých potravin a tak dále a tak dále...

Zatímco v jiný sociální bublině se klidně vydlabe bílej rohlík a hodí se do něj ohřátej párek v mikrovlnce. Což je bez legrace úplně super! Protože mě to konfrontuje s mým přesvědčením, mým pohledem na svět a mojí představou. A to je velice ozdravnej proces, protože potom člověk ztrácí jakoukoliv chuť někomu cokoliv vnucovat a něco tvrdit s absolutní jistotou.

Jeden chce stravu rychlou, další jí chce ekologickou, třetí si jí chce vychutnat, čtvrtej kouká na jídlo jako na palivo, pátej potřebuje, aby to hezky vonělo a vypadalo...Jsme prostě různí a naše představy se taky různí. Protože jsem byl vegetarián a vegan a tak dále, což už jsem tu zmínil, tak si celkem dobře uvědomuju, že všechny tyhle představy jsou životem (nebo spíš námi samými) neustále konfrontovány s okolním prostředím. Jako vegetarián jsem se dostával do spousty nekomfortních situacích, kdy nedat si maso=nejíst vůbec. Do stejných pozic jsem se dostával na ketu i na dalších stravovacích systémech a s jakýmkoliv přesvědčením, který jsem o stravě měl. Když jsem měl pocit, že jídlo se má jíst hlavně v klidu, hodně kousat a snídaně mají být teplý, přišla práce a nebo brigáda, která mi tohle všechno rozbourala. Člověk by se zkrátka musel zavřít před světem, aby se do takových situacích nedostával...

Tak mě napadlo, nakolik by strava třeba mohla vyjadřovat momentální rozpoložení, potřeby a stav? Když člověk spěchá, možná je lepší vzít si narychlovku nějakou tyčku a sníst jí po cestě. Když má naopak čas a klid, možná je občas naopak pěkný, když si jídlo udělá hezký, voňavý a chutný, nebo se jde najíst do nějaký pohodový restauračky. Když má pocit, že masa je hodně, tak ho vynechat, dokud nepřijde znova chuť a potřeba. Jindy jídlo využít jako palivo pro nějakou činnost...

Jestli by to nebylo takový "ozdravný" sám sebe neškatulkovat, nechat si prostor a nechat to bejt tak, jak to přijde. Protože nakonec nemocnej člověk má úplně jinou potřebu, než člověk zdravej. Týpek co hákuje dvanáctky bude mít úplně jiný starosti, než celoživotní nomád. Zkrátka různý lidi, různý světy, různý pohledy...

Netvrdim to s jistotou. Nakonec co se s jistotou tvrdit dá? Čím víc se dozvídám, čím víc se vystavuju různým skupinám, tím míň toho s jistotou vim, protože se vždycky najde nějakej vůl, kterej mi tu vlastní, pečlivě budovanou krabičku, prostě zbourá. :)