Emoce v práci...

Máme v práci plno lidí, co dokážou jednoho naštvat. Jeden z nich je shodou okolností v naší směně a dostávám ho občas
k ruce. Jeho povinností je vyplachovat různá zákoutí šachty, kde je potřeba spláchnout moury, aby nezačalo hořet.
Pracant je dobrý a to je jeho devíza, ale hubu má nevymáchanou, je asi o 10 let mladší než já, vyká mi a strašně kecá.
Když má své dny, tak i lže a to mě dostává do varu, když to zjistím. Pak jsem schopen ho poslat i do pryč, slušně řečeno, jistě víte, co mám na mysli. Předevčírem na konci šichty jsme stáli před píchačkami a čekali na čas. Přijdu ze šatny mezi lidi
a on spustil, že si na mě stěžovali od velkostroje, že jsem měl pro ně málo vody. Nic povídám mu, jediný, kdo si tu pořád stěžuje jsi ty. Druhý den ráno jdu do štajgrovny a ptám se svého mistra, jestli si na mě někdo stěžoval. On mi povídá, že nikdo, tak mu vyprávím, co veřejně vyprávěl a že si strašně vymýšlí. Mám chuť ho nakopat mezi nohy a zahrabat někde na skrývce. Nejsem prý jediný, kdo by mu to chtěl udělat, jsem v pořadníku...
Zasmáli jsme se tomu, ale ten blbý dojem mi zůstal. Už kdysi jsem ho musel poslat do pryč a 14 dnů se mnou nemluvil. I si na mně stěžoval, ale kam s tím na mně. Já se jen tak nedám. Občas je dobré se zdravě naštvat a vynadat někomu pěkně od plic. Někdy se vyčistí vzduch a je zase dobře.
Říká se, že nejhorší srážka je s blbcem a je to pravda. Škoda jen, že jich na světě běhá až moc a v politice ještě víc.
Taky má někdo ten pocit?

Máš ten pocit @cleverbot a @banjo?