Virus

V budce u cesty se zablesklo.
Nebyla to však telefonní budka. Ty už nejsou.
Poslední z nich jsem viděl tak před třiceti lety.
Možná kolem roku 2020.

Tohle byla budka teleportu.

Nedávno tyto nové vynálezy zaplavily i naše město. Lidé do nich vcházeli, mizeli a znovu se objevovali s nepřítomnými výrazy v očích.
Připadalo mi, jakoby cestou na druhý konec zeměkoule na chvíli ztratili svou duši.
Každý se při teleportaci musel identifikovat. Přiložil svůj čip a zadal počet psů, koček, morčat a ostatních živých bytostí, které bral s sebou.
Zvířata byla při návratu vyděšená a zděšeně pobíhala v klecích nebo kolem svých duchem nepřítomných páníčků.

Tvrdili nám, že teleporty jsou bezpečné. Že se vše přenese přesně tak, jak to má být.
Ale co duše? Na to mi nikdo z nich nedokázal odpovědět. Duše prý není, je jen mozek a pár buněk, trochu nervů, masa a kostí.
Snad.
Jenže jakmile člověk jednou vstoupil do teleportu, už nikdy nebyl stejný jako předtím. Byl jiný. Nevím, jak to říct. Prostě to nebyl on. Jeho city a emoce byly otupělé. Podobal se stroji, který jen pracoval a poslušně plnil úkoly.

Považovali to za vedlejší účinky. Na to, aby to byly jen vedlejší účinky, to však bylo příliš časté.
Jenže oni měli vždycky pravdu. Teleporty byly bezpečné.

Celé rodiny jimi cestovaly na dovolenou k moři, na druhý konec zeměkoule. Když se zařízení postupným vývojem zmenšilo a snížila se i jeho energetická náročnost, objevilo se i na ulicích.
Cena za jeho použití klesla a lidé ho začali používat i na běžnou cestu do zaměstnání.

Jenže pak se jejich myšlenky začaly měnit. Poslušní otroci vyhovovali zaměstnavatelům i vládnoucím kastám.
Lékaři však byli bezradní. Nedokázali neznámé onemocnění vyléčit.
Děti ztratily milující rodiče a získaly jen bezduché pečovatele a krmiče.

Vím, že je to virus. Virus systému, který vytvořili Oni. Nedotknutelní. Mocní. Svými penězi a vlivem chtěli a mohli všechno. Otevřeli Pandořinu skříňku a vytvořili To.
To, které nás zbavilo vůle. J e j i ch To. Zlo. Zlo k ovládnutí světa.

Virus se šíří jako mor. Už se projevuje zanedlouho po prvním použití teleportu. Smějí se mi, když jim to říkám. Že prý to není ONO. Je to neznámá epidemie, kterou přenáší lidi přesouvající se obrovskou rychlostí po světě.
Teleporty jsou v pořádku.

Vyhýbám se jim jak čert kříži. Do práce chodím pěšky. Sám. Nikdo už neprovozuje MHD ani nejezdí autem. Ulice jsou prázdné. Ano, možná jsem blázen, ale mám svou vůli. Zatím.

Virus se šíří. Napadl už celou mou rodinu, mé přátele i známé. Zůstal jsem poslední. Poslední člověk.
Jak dlouho to vydržím?

Zase další ráno. Vycházím na svojí pravidelnou cestu do práce. Jdu kolem té prokleté budky.
Záblesk. Kostnaté ruce se vynoří z mlhy teleportu!
Pevně mě sevřou kolem ramen! Vtáhnou mě dovnitř!
Leknutím se nezmůžu na odpor. Je to osud.

Budu jako oni.
Kostnaté ruce jsou přiloženy na displej.
Teleport byl spuštěn…