Mé herní vzpomínky aneb když to kolem mne zavane.

Hned v úvodu přiznávám, že vzpomínání nepatří k mým oblíbeným činnostem. Ať už jde o vzpomínky krásné, anebo špatné, vždy se začnu chtě nechtě uzavírat do vlastní bubliny a lidově řečeno "depkařit". Po hezkých věcech se mi stýská a ty špatné bych nejraději nikdy nezažil. Ne vždy se mi tomu ale podaří vyhnout.

Kdybyste byly (byli?) mou partnerkou, po určité době bych Vás začal silně unavovat svým neustálým slíděním a čmucháním. I když bych jako akustik měl mít nejvíce vyvinutým smyslem sluch, je jím paradoxně čich. To mám po taťkovi, taky akustikovi. (Pokud se Vám právě jako lepší adept na mou profesi vybavila hlavní postava ze seriálu Ochránce, tiše souhlasím.)

Lidé jsou citliví na různé věci. A hlavně v různé míře. I když díky schopnosti nosu adaptovat se a "přestat" cítit mé utrpení po chvilce zmizí, první vteřiny nejsou vždy příjemné. S větší citlivostí čichu Vám totiž i věci voňavé (když pominu individuální fetiše každého z nás) mohou smrdět. Záleží na intenzitě, která v mém případě může být jakkoliv malá – stejně mi to neuteče.

Nevím, zda to je mým vyvinutějším čichem – to mi povězte Vy, jak moc tu dělám z komára velblouda –, ale s vůněmi mám úzce spojeny různé vzpomínky. A mezi tyto vzpomínky patří i počítačové hry. Konkrétně tři.

Závan vůně ve mě vyvolá nejen vzpomínku na danou hru, ale kompletně na celou situaci, kde nebo s kým jsem ji hrál. Je to zajímavé, protože jde o vzpomínky až 20 let staré, přitom realistické.

Zdroje: 1, 2 a 3.

1. Vůně nově položeného kancelářského koberce. Nádherná vzpomínka na společné hraní "Lemíků" (The Lemmings, vydáno: 1991) s mým taťkou v jeho kanceláři umístěné v chodbě našeho malého bytu. Bílý nábytek, červená plastová stolička ve tvaru hyperboloidu, v půlce rozpojitelná. To jsem byl na cestě do první třídy.

2. Vůně toaletní vody GIORGIO ARMANI ACQUA DI GIO. Vzpomínka na ložnici rodičů kamaráda Filipa, kde jsme hrávali českou hru Gooka (vydáno: 1997), při které nás jeho mladší bráška David neustále bodal plastovým nožem do zad. Zjistit, k čemu ta vůně patří, mi trvalo zhruba 15 let. Je to docela zajímavý až detektivní příběh, který končí vánočním dárkem od mamky).

3. Vůně právě otevřené plastové "dvoulitrovky" od Kofoly. Nekonečné války ve hře Quake III Arena (vydáno: 1999) a užívání si celodenního internetu u mého vlastního pracovního stolu v pokojíčku. Bydleli jsme v přízemí a vždy, když se už lehce stmívalo, jsem musel zatáhnout látkové rolety. Byly rozbité a člověk musel při dojezdu rychle škubnout, aby nevyjely. Stejně jako když zkoušíte, zda Vám funguje pás v autě.

Tak co? Jsem zralý na psychiatrickou léčebnu? Anebo bych se měl vydat na dráhu parfumeristy?

Přeji hezký den a těším se na další téma.

NE! o čichu