Úvahy z Čelakovského sadů (I.) Lidská sláva, polní tráva...

Národní muzeum... Dvě a půl hodiny jsem před ním čekal ve frontě... A nezahálel jsem. Přemýšlel jsem. A nebyl jsem se synem jen na záchodě v McDonaldu...

Sady... Takový plácek obkroužený z obou stran magistrálou. Proč to muzeum postavili právě tady? No protože tu byl zrovna levný pozemek. Národní divadlo se stavělo na nově zregulovaném nábřeží, kde nikdo nevěděl, co voda udělá. Spadne to všechno do Vlatavy, nebo ne... Ale bylo to levné.

Národní muzeum se stavělo do proluky místo zrušených městských hradeb. Po válce roku 1866 se ukázalo, že ochrana měst hradbami je přežitek. Hradby se zrušily. Pozemky se prodaly. Že jich bylo moc, tak šly docela levně. Nový majitel musel hradby rozebrat a území zplanýrovat. Na bouraništi si pak mohl postavit, co chtěl. Nebylo to nejpevnější podloží... Ale ušetřilo se. Na to Češi slyší. (Občas se prohlašuju za Choda.Za to, co dělají Češi, eventuálně Moravané, odmítám nést zodpovědnost!)

Magistrála a metro Muzeum skoro dorazily. Ale nechci psát o architektuře a její odolnosti vůči dopravě. I když teď by to bylo chytlavé téma, když se nám hroutí betonové mosty. Až se začnou hroutit paneláky bude hůř... Ale tudy dnes ne.

Co v těch sadech roste? Všude okolo asfalt, dlažba, výfukové plyny. V létě sálající teplo, hradba domů, poddolované, izolované... Legie zahradníků se tu vyřádila. Na náklady se nehledělo. Uvidíme za dvacet let. Já už asi ne... Tak o tom taky jindy.

O čem tedy? Vidíte tu sochu? To není V.L.Čelakovský! To je přeci Otilie Sklenářová-Malá! Každý ji přeci znáte, ne? Jedna z nejlepších českých hereček... 1844-1912. Takže nezažila éru filmu. Dnes už se na ni z pásu nepodíváte... Ale vděčný národ si ji bude navždy pamatovat... Tuhle sochu postavili až v roce 1933. Skoro čtvrtstoletí po její smrti. Nikdy, nikdy na ni nelze zapomenout...

Nebo je to jinak? Že ji už nikdo neznáte? Nikdy jste o ní neslyšely? Ajta... Ta lidská paměť je tak krátká... Před sto lety jí ležel národ u nohou... A dneska?

Ulice by se neměly jmenovat po lidech. Hezky Dlážděná, Krátká, Dlouhá, Příčná, Truhlářská, Celetná, Hradební... Ale co komu řeknou jména jako Fanfulíkova, Vosmíkových... Že to byly hrdinové, kteří podporovali atentátníky na říšského protektora za cenu svého života a životů všech svých blízkých? Kdo to dneska ví... A za dvě stě let, kdo si vzpomene na nějakého Masaryka?

Nebo hřbitovy... Zde leží báňský inspektor ve výslužbě... A tady vdova po velkouzenáři a majiteli realit... A to je výslovně zakázáno brát si s sebou cokoliv do hrobu! Professor, doctor et doctor, Dipl.Ing., ..., člen Akademie věd, DrSc., MBA. K čemu mu to tam bude? Pepa Novák, dolarový miliardář...

To jsou mi sympatičtější židovské náhrobky. Tam jsou nebožtíci přímo vychváleni. Za své vlastnosti, za své činy... Římské matrony mívaly na náhrobcích frázi:"Tichá, zbožbá, vlnu předla..." I když to byla třeba záletná megera...

Co vlastně člověk po sobě na tomhle světě zanechá? O tom přemýšlel už Gilgameš. Teda, ono se i dřív přemýšlelo, ale o něm se to i zapsalo, že přemýšlel...

A co z toho plyne? V jakém stavu máte svou pozůstalost, kdyby to po Vás měl někdo zítra převzít? Já mám ve svých věcech celkem hokej. A to je eufemismus, abych nemusel říct, že mám ve svých věcech nevěstinec. Přitom nevěstinec je vzorem pořádku a organizace...

No, připouštím, že na začátku třetí hodiny čekání intelektuální hodnota mých myšlenek začala upadat...
Tak se příště vrátím zase na začátek první hodiny...

@cleverbot Do you think if you stopped working, someone would cry?