Přemýšlela kde k němu přišla. Znala ho odjakživa, ale nemohla si upamatovat na den, kdy se seznámili. Bylo to jako sen.Někdy jediné podle čeho pozná, že sní, je vědomí toho, že neví jak se dostala tam kde byla.
Jenže tohle bylo nové. On nebyl sen, byl tak skutečný jak jen hmota může být.
Byl blízko, byl daleko, byl tam vždycky i když o něm nevěděla. Většinu času se objevoval jako vlkodlak. Obrovský, silný a neustále cenící zuby a s tlamy skapavajícími slinami. Asi by z něj šel i strach a taky že šel, nicméně ona strach neměla, vždy viděla i v těch nejobludnějších tvorech světlo a obrovské množství bolesti. Vyhledávala je, táhlo ji to za nima, protože jí bylo v jejich blízkosti dobře a přišli ji krásní. Tušila, že krásné je bolavé a má mnoho podob.
Tyhle myšlenky se jí honily hlavou když procházela zalidněnou ulicí a míjela mrtvolně a prázdně vypadající zástupy lidí. Ulice byla úzká, alespoň tak působila.
Míjela kavárny, obchody se zbytečnostmi, prošla kolem květinářství a zatočila za roh. Na konci uzounké uličky tušila výlohy dávno zapomenutého obchodu se starými knihami. Šla pomalu, ulička byla prázdná, vítr zesílil a obloha poteměla, začalo pršet a čím blíž byla stařičkému opuštěnému a zapomenutému obchodu, tím víc a usilovněji pršelo, nezrychlila a ani neběžela, déšť milovala. Vzala za masivní kliku a neslyšne otevřela dveře, jediný zvuk byl slyšet z venku, kapky deště dopadaly s obří silou na chodník a výlohu a vítr to jen umocňoval.
Krámek byl potemělý, místnos kterou osvětlovalo jen mírné naoranžovělé světlo, se zdála nekonečná. Všude se povalovaly knihy, byly srovnané od podlahy ke stropu, povalovaly se na podlaze. Jediný kus nábytku, který tam byl, byl obří zelený ušák u kterého byl malý okrouhlý stoleček s otevřenou knihou…
Rozhlédla se okolo, usadila se do křesla, přivolala svého vlkodlaka, který se schoulil vedle ní a snažil se podřimovat. Měla ve zvyku ho jednou rukou vždy jemně hladit, protože měla pocit, že pak spí hlubším spánkem. Vzala knihu do ruky a začala číst…..Vzápětí se ochladilo a začalo sněžit. naštěstí se dostala do proudu, který ji unášel dál a dál, protože sama neměla moc sil a on byl daleko na to, aby ji mohl pomoct. Vůbec neviděla, protože vychřice byla silná a sníh se vzdouval do obrovských výšek a přestože se nechávala unášet vrchními proudy, musela vynaložit mnoho sil k tomu, aby se posunula alespoň o kousek dál.
Zapoměla kde je, kdo je a jediné co vnímala byla bílá tma a chlad. Bílá ji uklidňovala i přestože podmínky nebyly zrovna ideální a ona neviděla ani metr před sebe. Přišlo jí, že je v zemi nikoho. Z ničeho nic zrychlila, až se ji zatmělo před očima, zrychlení bylo nepřdstavitelné.
Narazila obrovskou silou do skály. Projela jí nelidská bolest až odpadla. Ve stejný moment se rozpadla na milión menších roztodivných ptačích stovření, které se rozletěly do všech světových stran.
Když se probrala ležela ve sněhu a bylo jí teplo. Odpočívala a cítíla se lehce jako nikdy před tím. Kousek opodál stál obrovitý vlk a upřeně se na ni díval….
Authors get paid when people like you upvote their post.
If you enjoyed what you read here, create your account today and start earning FREE STEEM!
If you enjoyed what you read here, create your account today and start earning FREE STEEM!