Sobota

Mívám velký problém s tím vymýšlet názvy a nadpisy, ale toho si jde všimnou lehce. I když možná jen záleží na rozpoložení mé osoby. Momentálně jsem v rozpoložení, kdy mi příjde nejadekvátnější všude psát jen tři tečky. Takové velmi příhodné a nicneříkající.
Včera jsem byla mezi lidma, nakoupit, ale vlastně jsem nenakupovala jen jsem přihlížela, nebaví mě nakupovat, jen v papírnictví nebo ve výtvarných potřebách, ale tam jsem nebyla.
Každopádně se mi včera podařila báječná věc. Vzala jsem si v jednom velkém kutilském marketu vzorníky barev.Takové ty v sekci různých nátěrů a laků atd.. Vůbec jsem nevěděla, že to tam mají a když jsem to zjistila, samozřejmě jsem si od každého vzala jeden kus. Tohle je tak bezvadná hračka, že svět lepší neviděl. Prohrabovat se ve vzornících je něco nepopsatelně báječného. Vřeštěla jsem na parkovišti radostí, protože jsem chtěla takový vzorník už asi 15 let tuším. Mno tak jsem si ho udělala sama a zadarmo, to fakt potěší. Ono to není levné že ano.
Taky jsem si nějak vzpoměla na svá školní léta. Nemusím říkat, že to bylo peklo a jediná dobrá věc na škole byla až na druhém stupni a tím byl můj profesor angličtiny. Žádná láska ze školních lavic nic takového, jen byl fajn a svým způsobem osvícený a dalo se s ním bavit a i když jsem tam měla problémy, tak mě tam udržel nějakým způsobem, jistě mu to nejvyšší vrátil na dětech.
Mno nicméně na druhém stupni zš jsem přešla na jednu školu, měla být lepší, měla být víc zaměřená na talenty dětí atd. taková jako nebudeme zatěžovat někoho s biologií, když hraje skvěle na klavír. Docela jsem se tam těšila. Když jsem přišla do školy ve třídě nikdo nebyl krom jedné holčiny, která na tělocvik nešla, měli tehdy tělocvik. Dala se semnou do řeči a já zjistila, že je asi docela fajn i když upovídaná. Musím říct, že o nikom dalším nemluvila. Pak se začali valit do třídy další děti. Koukaly, protože jsem byla nová, to jsem jaksi čekala, ale už jsem nečekala to co se bude dít dál. Nějak v průběhu školy se mě chodily ptát proč se s ní bavím a já pořát nechápala proč. Po čase začaly chodit a onu slečnu začaly barvitě popisovat, znova opakuji, ona slečna nikdy nic špatného proti nim neřekla. Vyznělo to tak, že není vhodné abych se s ní nadále bavila, jelikož odpad. Nevím z jakého důvodu, snad to měly být poměry s kterých byla? Snad to měl být její otec alkoholik? Snad její tendence chodit za školu? Snad to, že měla málo oblečení? Netuším co to mělo být, ale jisté je, že to, že jsem se s ní bavila i nadále, mě vyřadilo. Nemusím dodávat, že děti umí být kruté a u nebavení to skutečně neskončilo. Verbální útoky a zesměšňovaní byly na denním pořádku. Samozřejmě, že lety se s ní stalo problémové dítě. Ale samo že to byla její chyba, byla méně citlivá, nedala nikomu nic zadarmo, začala být agresivní. Vždycky když nebyla ve škole tak jsem měla strach a jednou se to málem stalo. Slečna byla v nemocnici, protože se pokusila o sebevraždu.
No, ale jako to není ničí vina, chyba, vždyť ona byla taky zlá a necitlivá, v podstatě byla jak pánvička od oleje....
Na střední to samé, ale to nevím jak se slečnou dopadlo, ta byla v nelibosti, jen protože byla z velmi sociálně slabé rodiny a protože byla hloupá. Vždy mě ale nejvíc zarazilo to, že když se začli smát, někdy se smáli i profesoři. Netuším jaké jsou v tom mechanismy. Slečna ze střední musela opustit školu a jít na jinou. Pak tam byl ještě kluk, ale ten byl skvělej, jen jeho táta podnikal, takže toho taky neměli rádi. Člověku nezbyde než ze sebe udělat třídního šaška. Protože to je nejsnadnější způsob jak tohle přežít. Pokud chce člověk vytrvat a nechce se nechat zlomit či vyštípat.
Pro mě je jedno na kolik je člověk hloupý, na kolik je svině, nebo hajzl, nikdy mě nenapadlo..prostě opravdu nikdy, abych se přidala na stranu šikanátorů, nebo posměváčků. Nevím, né že bych někdy neselhala, jsem člověk, ale vesměs se zavčas vzapamatuju a jsem na sebe naštvaná a kdesi cosi.
Představa, že žiju ve světě, kdy je vše omluvitelné a právo je ohebné jak žvejka mě děsí. Ano jsem labilní, ano mám o sobě příšerně nízké sebevědomí, štvu lidi, vím, že mě nemají rádi, že me považují za krávu, vím že se opakuju a že už vás za chvíli začnu štvát asi, ale prostě tohle jsem já a byť jsem přecitlivělá a kdesi cosi, snažím se, fakt se snažím co můžu a bere mi to energii, hrozně, ale naštěstí se mi zas dostává zpět z jiných zdrojů, takže na to kašlu. Teď budu zas pár dní v háji, protože ačkoliv mě rodiče měli rádi, tak vypuštění do světa vzalo za své. A ne nebudu se za tohle omlouvat, prostě takhle to vidím a tohle jsem já.

Problém je ten, že se vždycky stotožním s těmi lidmi na které se útočí, vlastně to nemusí být ani lidi, může jít o zvíře, o strom který pokácí bez důvodu...vždycky mám pocit, že se ubližuje mě i když ne, vždycky to hrozně bolí a nikdy to nedám s úsměvem.
Je jedno jak na tom ti lidi jsou, co všechno špatného udělali, jestli si to zaslouží či nikoliv, jestli mají nějakou sebereflexi, jakmile se na někoho útočí, nebo se někomou vysmívají tak mě to prostě bolí. Fyzicky i psychicky. Netuším proč, ale je to tak a mám to tak od doby co si pamatuju. I když jsem viděla jak zabíjeli králíka, kroutila jsem se a brečela, protože mě to bolelo, sviňsky mě to bolelo.

rozdělaná věc, kteoru musím vyčistit, protože mi na to kápla bílá barva...přítel říkal super konečně radostnější barvy

rozhodla jsem se přetečkovat trojúhelník, protože byl nevýrazný

svatý grál..paní u pokladny se mile usmála a mrkla, když jsem jí ukazovala co si beru, protože prostě toho bylo hodně a já musela