Emoční chaos

Někdy mám pocit že moje emoce jsou jen chaos. Moc se v nich nevyznám dost často se překrývají různě přes sebe a míchají se. Jediné co umím rozlišit je na ty které mě baví a které ne.

Třeba mě nebaví být rozčílený. To je stav který opravdu nemám rád. Krev se ve mě vaří a přitom pod povrchem to řídí logika. Jako že bych něčím třísknul, ale nevemu co je po ruce a mohlo by se rozbít stejně tak třeba dveřmi netřísknu tak aby se vysypalo sklo. Proto i tuto emoci mám nějak pod povrchem pod kontrolou. Ale stejně mě dokáže pěkně štvát jak jsme naštvaný. Jako kdyby se točila dokolečka.

Nebo třeba strach to je taky taková nepříjemná emoce. Jakmile vás ovládne tak vám pak lítají hlavou různé nepříjemné myšlenky a moc se to nedá zastavit. Ale naučil jsem se takovou techniku že strach transformuji v nevědomost. Vlastně nic nevíte a myšlenky jsou jen takové nesmysli co kdyby.

Pak různé pocity se všemožně pojí s energií v těle. Radost dokáže měnit pohled na věc a vjem z okolí. je zajímavé že ty špatné emoce se dost často tedy u mě projevují v myšlenkách, kdežto ty kladné jsou spíše pocity.

Všeobecně se dá říct že mám ze všeho nejraději klid, takový meditační nepřemýšlecí stav kdy emoce nehrajou roli a je mi dobře. Klid. Ticho. To pak mysl dokáže bloudit zajímavými zákoutími paměti a vybavují se vám příjemné pocity. Vlastně takový neustálý proud štěstí. je fakt že je těžké v něm setrvat dlouho a hned vás nějaká věc vykopne ven do reality kde už zase emoce mají nadvládu, nebo spíše kde už emoce hrají nějakou roli.

Osobně za nejvíc považuji očekávání. Teda vlastně mám to trochu jinak je to takové bezpodmínečné očekávání. Protože se mi dost často jeden čas stávalo, že když jsem něco čekal tak se to pak nestalo a já byl z toho zklamaný. A tak jsem se naučil mít taková vnitřní očekávání bez očekávání a pro mě je to takový hnací motor. Samo sebou jsou to optimistická očekávání jak jinak. :)

Nejmíň dosažitelná emoce pro mě je překvapení. Přijde mi že čím jsme starší tím míň překvapeních prožívám. Vlastně občas z toho zažívám i trochu lítost, že už nejsem dítě a nevidím svět tak jako děti pro které čeká překvapení na každém rohu.

Emoce jsou pro mě takovou záhadou, která se nedá slovy rozklíčovat. I když se občas snažím nějaké vyjadřovat tak mi to moc nejde a moje drahá polovička mi to občas připomene že jsme nečitelný a že neví jak se cítím a já si přitom myslím že to musí bejt všem jasné.

Je zajímavé že také jsme se naučil vnímat něco jako škálu reálnosti emoce. Je to taková stupnice mezi realitou a divadlem. K mému překvapení jsem zjistil že i neherci nevědomě občas něco hrají. A tak je to s těmi emocemi ještě kapánek složitější protože ne všechny jsou reálné a to i ty moje. Někdy je nějaká emoce u mě skoro takový automatizmus, něco jako počítačový program, zkrátka akce vyvolá reakci. a když se pak nad tím zamýšlím tak se snažím ten program rozklíčovat najít tu vstupní řádku kódu, která mi pak poskytne vládu nad daným programem a místo nevědomé emoce je pak vědomá emoce. No moc mi to nejde. :)

Tyhle ty úvahy jsou vždy takové vytržení z děje. A protože už je pozdě tak já se zase od vytrhnu a přeji dobrou noc.