Přemýšlení

Někdy tak přemýšlím a někdy přemýšlení vyvolá další přimýšleni. Někdy pozoruji a někdy pozorování vyvolá další pozorování. A někdy pozorování vyvolá přemýšlení. Někdy jen myšlenku. Zádrhel začíná když začnu analyzovat. Je to jako vyvolání fotky když jí vložíte do vývojky. Najednou se před vámi rozprostřou informace, které jste předtím neviděli. Seskládá se posloupnost dějů, tak jak se stala ne tak jak jsme jí vnímal. Přidá se tohle přidá se tamto. Začne se analyzovat. Sled dějů, akcí a reakci. a pak zjistíte že vtom běží separátní procesy které se sice občas protnou, ale nemají spolu vlastně nic společného.

Někdy je taková analýza fajn. Přinese zjištění že jste si mysleli něco úplně špatně, ale tohle zjištění je těžké vsunout zpět do toho děje do toho jak jste to vnímali, protože už je to v mozku uložené jinak. A když tohle děláte často jako já tak pak zjistíte že už to děláte skoro automaticky a že pak nastoupí zpochybňování přístup. Ten je ještě více zamotaný, je to jako extrapolace. Prostě vezmete stanovisko co si myslíte a zkusíte ho zpochybnit, většinou není problém toho dosáhnout, protože tak či tak pracujete s omezeným rozsahem dat, a pak zase se snažíte zpochybnit to k čemu jste došli tím předchozím zpochybněním. a takhle se ten proces opakuje dostatečně dlouho až danou informaci v mozku máte uloženou jako mapu vítězného bitevního pole. Zkratka je to informace na kterou se útočí ze všech stran a odrazy se rozprostírají na všechny strany.

Že vám ještě není jasné o čem to vlastně melu. :) Tak já dám příklad. Je trochu na hraně, ale přeci jen extrémní přístupy pak otevírají možnosti pro zkoumání reality. Vezmeme v potaz můj včerejší článek o cenzuře na internetu a můj postoj jako anarchisty a z druhé strany postoj z druhé strany nebo spíše existenci oněch postižených. Jů když na to tak koukám tak je to složité. No nic méně pod článkem jsou dva komentáře, které víceméně říkají že zneviditelnit posty je ok. A jak říkal @godfish vlk se nažral a koza zůstala celá. Ale můj anarchistický postoj k té události je takový všelijaký.

Jak se vlastně zachovat, jaký postoj zaujmout, a má cenu vůbec zaujímat postoj, když se mě to netýká? Čím je celá ta věc přínosná? Je dobré argumentovat všeobecnou společenskou shodou, která, už jak nám @krakonos hodně krát ukázal, je v rámci pohledu historika vratká věc? Není to náhodou od nás jen alibizmus a vlastní sebeklam o tom že decentralizace je super protože se nedá cenzurovat, když v podstatě jako společnost cenzurujeme. Nebo i to proč takový účet vůbec zakázat? Proč některý obsah je závadný a proč prosazujeme jeho pálení. Dalo by se pak takovéto chování přirovnat k pálení knih nacisty? Má mít svoboda nějaké hranice? Nebo svoboda z podstaty hranice nemá a ty hranice jsou něco jiného?

A můj anarchistický postoj? Ten je můj a není definicí anarchie. Ale rozhodně si ten můj můžete přečíst ve včerejším článku. A jsem rád že lidé jsou lidé i když dojde na anarchii, protože systém, stát, zákony, náboženství nejsou to co je podstata člověka a jeho lidství.