Věřte - nevěřte

Znáte dobře pravidla slušného chování? Více či méně určitě ano. Věřím, že se ve společnosti dokážete pohybovat, tak jak se očekává. Když někam přijdete, je slušnost pozdravit. Přivítat se s hostitelem. Naopak, když nějakou společnost opouštíte je opět vhodné se s hostiteli a ostatními hosty rozloučit. Co říkáte, kdyby život byl také jedna velká společenská akce?

Jak jistě mnozí z vás víte, jezdím linkovým autobusem. Úloha řidiče je v podstatě více než jasná. Vybrat jízdné a dovést stroj i s cestujícími do konečné stanice. Ovšem někteří lidé, zejména ti dříve narození, vidí v řidiči i svého zpovědníka. Dříve tuto úlohu zastával farář v kostele. Jenomže nyní tolik farářů není, na tož na vesnicích, kde už žije jen hrstka stárnoucích domorodců. Tak využívají služeb dopravce.

Důvěra mezi řidičem a pravidelným cestujícím se nějakou dobu buduje. Není to tak, že hned při prvním setkání vám vypoví všechny své radosti i strasti. Takové vstřícné gesto jako například pomoc s taškou na nákup, nebo zastavení o 15 metrů blíže, udělá z vaší maličkosti v jejich očích téměř boha. V této chvíli se stáváte součástí jejich rodiny a víte jak dupou králíci, kolik snáší slepice apod. Dozvíte se i nepříjemné věci. O tom jak jedou k lékaři na kontrolu, či diagnostiky nemocí.

Ačkoli se to může zdát nemožné, tak několik lidí se se mnou do autobusu již přišlo rozloučit. Prvně jsem tomu nevěnoval pozornost. Říkal jsem si, že se jedná jen o náhodu.

Jako první se se mnou rozloučil stařík z Hlasiva. Velice rád jezdil do Tábora. Vždycky si pochvaloval kuchyni ve Slovanu. Několik posledních jízd jsem mu pomáhal naložit tašku s pivem. Poté náhle přestal jezdit. A asi 3 měsíce nejel. Přiznám se, po tu dobu co nejezdil mi i docela chyběl.
Při poslední společné cestě se mi omluvil za svou absenci s odůvodněním pobytu v nemocnici. Už to nebyl onen veselý stařík, který žertoval o všem a se všemi. Když odcházel, řekl mi, že už se mnou jezdit nebude. Abych se nezlobil. Asi o šest týdnů později jsem se dozvěděl od místních, že již odešel. Bylo mu 83 let.

Jezdil se mnou i manželský pár. Vždycky byli spolu. Někdo jim říkával dvojčata. Bohužel pán odešel opravdu náhle a bez rozloučení. Řekl své choti, že je mu zima a odešel do ložnice, kde za hodinu byl nalezen mrtev. Opravdu u nich doma jsem nebyl. Při poslední jízdě mi to řekla jeho paní, která se přišla rozloučit za oba. Když vystupovala, také mi řekla, že už se mnou nikdy nepojede. Zemřela krátce po svém manželovi.

Do třetice se rozloučil pán z Podolí. Tedy měl zde chatu. Zvláštní bylo to, že to byl kamarád mého dědy. Když jsem se mu prvně představil, bylo vidět nadšení, že poznává vnuka svého kamaráda. Na posledy jsme se sice potkali náhodně v Táboře, ale rozloučili jsme se jako staří přátelé.

Dokonce i můj děda se rozloučil se svým hospodářstvím. Nyní, když píši tyto řádky, opět mi běhá mráz po zádech z toho jak všichni měli pravdu. Říkali, že už je čas jít a při tom je nikdo neposlouchal. I já se jednoho dne budu muset rozloučit a učinit poslední rozhodnutí, ale k čemu? Vždyť mě stejně nikdo nebude poslouchat.

https://pxhere.com/cs/photo/492756

Co vy? Také se při odchodu ze společenské akce se všemi rozloučíte? Nebo zmizíte po anglicku? Že jste nad tím ještě nepřemýšleli? Zkuste to a rozhlédněte se okolo sebe. Možná uvidíte, kdo se s vámi již loučí a chystá se odejít. Nebo zjistíte, že jsem napsal snůšku nesmyslů, které jsem si vymyslel.
Je to na vás. Věřte – nevěřte.

Věřte - nevěřte (sen)
Věřte - nevěřte (výpočet)