Má zvířátka

Jakožto dítě z paneláku jsem nikdy žádná velká zvířata nechoval.
Když jsem byl malý, tak jsme začínali s rybičkami. Měli jsme hlavně nenáročné maličké neonky a další drobné rybky. Už ani nevím, proč jsme jejich chov opustili. Asi nám odešlo akvárium :)
Pak přišla éra křečků. Křečků klasických, zlatých. Bratr je jednou odkudsi přitáhnul. A že jich bylo. Klubko hlodavců se zmítalo, byli to mladí "divočáci". Tak jsem jim říkal. Hlavně dva z nich byli obzvlášť divocí a kousaví.
Jeden z nich se tátovi zarafnul do prstu, ten zatřepal rukou a hvízd! Křeček odletěl z akvária až k ledničce. Nic se mu naštěstí nestalo. Byl divoký jako dřív.
Divočáci nakonec skončili u známých a nám zůstal jen velký angorský, klidný Franta, který se později ukázal jako Františka a taky menší černý Pepa, kterého jsem měl nejradši.
Dělali nám radost pár let. Skončili však neslavně. Františka si při posledním útěku skřípla nožičku do pružiny skládací zahradní židle. Nožička jí odumřela a křečice tak používala jen tři nožky a zahojený pahýl. Dožila se přes to požehnaného věku kolem pěti let.
Chudák Pepa nevydržel žár slunce na balkoně, kde jsme ho jednou nedopatřením zapomněli, aby se provětral… Byla to osudová chyba, ale nedalo se už nic dělat. Umřel na přehřátí.
Po křečcích k nám přišlo morče. Nazvali jsme ho Bobinou. Bobků tedy dělalo požehnaně. Ale jinak bylo povahy vlídné a přítulné a brzy zapadlo do naší spokojené rodiny.
Pravidelně nás vítalo svým kvíkáním, naučilo se reagovat na zvuk dveří od spíže i od lednice, kde na něho čekala čerstvá a chutná zelenina.
Nosil jsem ho ven na pastvu a naučil jsem ho, zapřisáhlého býložravce, dokonce konzumovat luční kobylky.
Po morčeti přišli na řadu větší zástupy křečíků Džungarských. Jmenovali se vesměs Ferdové. Někteří z nich byli krotcí a někteří zase plašší. Každopádně všichni byli velmi čilí a bylo těžké je uhlídat.
Měli v teráriu kolotoč, který v noci skřípal, jak se v něm točili. Musel jsem jim ho namazat jedlým olejem, aby se ztišil…
Jeden čas jsem měl ten jejich kolotoč napojený na malý generátor vyrábějící elektřinu. Dobíjel jsem s ním baterky. Šlo to velice pomalu, ale byla to čistá a ekologická energie. Křeččí energie.
Potom jsem získal i světle hnědého křečíka Roborowského. Ten se nedal moc ochočit. Byl plachý a jednoho dne dokonce chytil blechy z pískové podestýlky.
Po křečících, kteří se nedožívali moc velkého věku, přišel na řadu Vepřík. Bílá laboratorní myš. Jeho pohnutý příběh jsem již popsal zde.
No a pak s delším odstupem přišli naši kočičáci Bazík a Filip. Ale ty už velmi dobře znáte.
A to je tak zatím vše.

Krejčík Džungarský jménem Ferda

Krejčík Roborowského jménem Šwepsík

Křeččí Temelín :-)