Radost nejsou žádné čáry

Tak jsem se včera zamýšlel nad tím, co mi dělá radost. Zjistil jsem, že čím jsem starší, tím snáz si radost dokážu udělat. Asi jsem se to prostě už za ta léta naučil:-) Zároveň jsem vzdal, že by mi nějakou zásadní radost měli dělat druzí. Ostatně je to bláhové, spoléhat v takových věcech na druhé. Pokud je člověk zapšklý, těžko to někdo zlomí zvenčí:-) (Výjimkou budiž mé potomstvo. Do určitého věku jsou děti opravdu roztomilé a vlastně nic jiného než radost člověku nedělají. Naštěstí jsme stále v této fázi a já si to náramně užívám.)

Už jsem tady kdysi dávno zmiňoval svůj "program" potěšování cizích lidí na ulici. Dělám to různě, třeba včera (a to mi dalo námět na můj tématický článek) jsem pochválil recepční v kadeřnictví, kam jsem šel objednat ženušku (Moje žena totiž často věci nedotáhne do konce, zejména týkají-li se nějaké služby pro ní. Svému holiči spílá už řadu měsíců, našla si i jiného a STOP. K ničemu se nemá, tak dostane termín darem. I to mi dělá radost, že bude mít radost, ale o tom psát nechci.). Bude mě to stát majlant, ale slečna to dokázala prodat s takovou grácií, že jsem musel smeknout a pochválit jí, jak milá při tom ožebračování lidí je:-))

Jindy pochválím starší paní, jak jí to sluší. Nebo někoho, kdo na ulici něco dělá, jak mu to jde. Tohle mě fakt baví a přináší mi to radost. Ještě se mi nikdy nestalo, že by na takovou pochvalu někdo reagoval negativně. Naopak, vždy se dotyčný usměje a některé starší dámy i začervenají.
Podobně si dělám radost v autě. Sebekriticky uznávám, že nejsem nejlepší vzor pro mládežníky, protože dodržování nejvyšší povolené rychlosti mi občas dělá problém, co ale ctím nade vše je ohleduplnost, která by na silnici měla dle mého vládnout. Když se ke mě v levém dálničním pruhu blíží nadupané BMW, nebudu se sveřepě držet v levém ve 130 km rychlosti. Naopak, už když ho vidím přijíždět, uhnu, projede, blikne mi všemi čtyřmi jako "díky" a já se zase spokojeně zařadím do leva. Stejně oplácím těm, kteří umožní plynulou jízdu mě.
Proč blikám, když by to měla být samozřejmost, že v levém pruhu uhnou rychlejšímu? No právě proto, že mi to udělá radost, když můžu někomu, byť beze slov říct, že se chová hezky. (Navíc to zas až taková samozřejmost, pro řadu řidičů v Čechách, není.)

Onehdy jsem s naší babičkou seděl v parku. Kolem jdoucí paní se na nás tak podívala a povídá: "To je vidět, jak hezký vztah spolu máte.". Poděkoval jsem. Musela to říkat? Nemusela. Potěšilo to? No vlastně ano (z řady důvodů, které tady teď nechci rozepisovat).

Těch příkladů by mohlo být víc, ale myslím, že stačilo.:-) Každopádně můj závěr je, že radostný poctit můžeme získat i tím, že budeme radost dělat jiným, třeba i úplně cizím lidem. Zkuste to, třeba vás to příjemně překvapí.

Hezký malý pátek všem! :-)