Téma týdne - Vesmír - Putování vesmírem.

Předem varuji že je to docela dost dlouhý, ale psaní mě baví. Třeba pobavím i někoho dalšího. Pokud ano, časem budu v příbehu Harryho Hunta pokračovat :) Ještě se omlouvám za svoji hroznou gramatiku, hold sloh mi vesmír nadělil dobrý, u gramatiky si asi někam odskočil.

Putování vesmírem
Znáte ten pocit, kdy nevíte jestli se vám zdá sen či jde o realitu? Když se k ránu převalujete a po probuzení máte ještě několik minut pocit že nešlo o sen ale krutou pravdu? Tak právě s těmito pocity právě teď bojuji. Sním či bdím? Sakra, co to? Proč mám pocit že jsem akvarijní rybička co plave v hnusné lepkavé sladko hořké vodě. Počkat, to sakra není voda. Voda není oranžová, oranžová jako ty debilní vestičky co mají na sobě dělníci při práci na silnici a střechách. Proč má vlastně takový dělník pracující na střeše výstražnou vestu? To aby do něj nenapálil Boing 737 Max? I kdyby si takový letadélko za cíl vybralo právě onu osudnou střechu, tak asi sotva se bude snažit uhnout, spíš čeká že uhne samotný dělník. Možná proto ta vesta! Aby se snáze hledaly ostatky. Proč to vlastně řeším? Spíš bych měl řešit tu kapalinu, jaká je vlastně na omak? Chci zkusit promnout ji mezi prsty ale nejde to. Já nemám prsty! Počkat, já nemám ani ruce! Vlastně ani nohy, já jsem hlava! Jenom hlava co si bezmocně proplouvá hektolitry nechutné, nechutně oranžové sračky. Takže je to jen sen, tohle je přece nesmysl, ale proč teda cítím tu chuť? Hele sakra vzbuď se! Prosím, aď mě někdo vzbudí!

V tom se ozve podivný hlas, zní jako Michal Jakson po slušné lajně heráku v období puberty, navíc tak nějak roboticky „ Harry, probuď se!“ Tak počkat, kdo to sakra je? Hlas naléhá znovu, a znovu. Ok, jak mu mám asi tak říct že se snažím? Otevřu ústa ale z těch mi vyjde jen několik bublin které pomalu míří k hladině. Hlas znovu promluví „ Promiň Harry, nedošlo mi to. Pošlu chobotničku aby tě napíchla na nějakou tyčku a vypustím životní roztok.“ Jaká chobotnice, jaká tyčka? A kam ji sakra chce strkat? V tom už vidím jak se ke mně pohybuje cosi co vypadá jako velice zvláštní mutant chobotnice a postiženého dítěte. Má deset chapadel, a na konci všech jsou maličké pěstičky, v jednom chapadle drží smeták. Chci od ní rychle pryč ale nemůžu se pohnout ani o centimetr a z úst kterými chci křičet pouze vychází další bublinky. Skvělý, fakt skvělý, takže jsem hlava co za chvíli bude znásilněná smetákem od chobotnice co vypadla z céčkového hororu. V tom okamžiku mi chobotnice třemi chapadly chytá hlavu a naráží ji na konec násady od smetáku, ani to moc nebolelo, asi jenom tak jako kdyby vám někdo do zatku chtěl nacpat celý bagr JVC. Víc než bolest mě ale začal trápit fakt že tu bolest tolik cítím, podezřele reálná snová bolest. Chcete mi říct že to není sen? Že jsem vážně hlava naražená na smetáku který drží chobotnice vypadající jako domácí mazlíček Frediiho Krugera, a co když budou chtít zametat? Mají vícero smetáků nebo mě prostě hodí zase do volného prostoru mé nádrže? Nebo dokonce bude zametat semnou na jednom konci? Zametat tady na….Zrovna mi dochází že vůbec netuším kde to vlastně jsem.

Hlas znovu promluví „Promiň Harry, myslel jsem že když ti řeknu že to bude bolet budeš protestovat, vypustím nádrž a popovídáme si.“ Jo tak protestovat, a jak asi? Vypouštěním bublin ve tvaru značky STOP? V tom se nádrž začne s hlasitým hukotem vypouštět, během chvíle stojím, dá-li se to tak říct na suché zemi. Začnu řvát „Co to doprdele má bý…..“ Umlčí mě hlas „Klid Harry, vše ti vysvětlím když dovolíš, ale neřvi chobotnička se tě bojí, nechci aby tě upustila.“ Tak ono se mě to bojí? Pokusím se oči natočit směrem k chobotnici, ta opravdu vypadá vyděšeně, pokusím se na ni usmát ale vypadá to že ji to děsí ještě víc. Snažím se tedy prozkoumat prostor který je v mém zorném poli. Vypadá to tady jako v nějaké hi-tech laborce z filmů o superhrdinech. Monitory na zdech, na jednom zrovna běží epizoda Přátel. Spousta přístrojů o kterých nemám nejmenší tušení k čemu jsou. „Takže Harry, vítej mezi živými, přivedli jsme tě k životu protože tak rozhodl kapitán, jsi totiž jediný na palubě který má tak nějak, jak to říct, nejvíc důležitou část těla.“ Co prosím? Jsem hlava! Halo, hlava! Chci už začít řvát ale hlas už znovu pokračuje „Navíc k tvému oživení došlo až teď protože nejsi oficiální člen posádky, proto jsi byl až poslední na seznamu. Pokud máš strach o své tělo, neboj se. Vytiskneme ti ho.“ Konečně se dostávám ke slovu „Takže počkej, krom toho že bych sakra rád věděl s kým mluvím, protože krom svého hlavonohého kamaráda nikoho nevidím, rád bych věděl jak to myslíš s tím abych se nebál. Jak jako vytisknete? To tady hlavonožko skočí do copy centra a donese A1 na které bude něco jako obrázek kterýmu se děcka na základce smějí a ukazují si do míst kde je penis? Jestli jo, tak chci aspoň nějaký pořádný svaly, aby až to nalepíte na můj super stojan tak to nějak vypadá. “ Hlas promluví „Tak postupně, jsem loď, jsem z několika tisíc procesorů, a moje pamět ram činí něco kolem miliardy terabitů. Díky tomu zvládám řešit Stovky úkolů naráz. Zrovna teď třeba krom tebe sleduji poslední díl MASH, řídím robokuchaře, asistuji u porodu nové chobotničky. A snažím se vysvětlit kapitánovy malou násobilku. Jinak mluvím o úplně jiném tisku. O biotisku.“

„Takže jestli tomu dobře rozumím, jsi tady všude. A nechme stranou to proč se kapitán jakési lodi, učí malou násobilku. Takže mi ten plakat vytiskneš na nějakej biopapír pomocí nějaké heny?“

„Ne, biotisk znamená tisknutí živé hmoty, vytisknuti tělo které bude živé“

Konečně to začíná znít pozitivně, tedy v rámci možností. „ Počkej takže budu mít živí tělo co bude mít tlouštku papíru? Hele a můžeš jich nalepit víc na sebe?“

Lod začíná znít trochu unaveně „Ne, 2D Biotisk už používáme maximálně když posádka dostane chuť na ovocný salát a po ruce není pořádný nůž. Mluvím o 3D Biotisku“ „Takže budu mít tělo? A pak mi laskavě vysvětlíš kde a co sakra jsem?“ Lod odpoví hlasem který mě má asi uklidnit, ale moc se jí to ovšem nedaří. „Neboj se, tak jdeme na to, chobotnička tě odnese do tiskárny“ Dříve než stihnu cokoliv říct, chobotnička mě rychle přenáší k přístroji který vypadá jako magnetická rezonance, trochu mám strach že ze své násady spadnu, chobotnička se zrovna neloudá, ale to už je ta menší starost protože zrovna mi s děsivým čvachtnutím vyndává násadu z míst kde je normálně krk. Během chvíle už mě chobotnička kurtuje do držáku uvnitř tiskárny, okolo mě je spousta robotických ramen na kterých je spousta maličkých trysek a skalpelů. Už chci začít znovu řvát, lod je ale rychlejší. „Měla bych tě varovat.“ Jo tak varovat, tentokrát mi bude někdo do jistých partií chtít nacpat kamion i s návěsem? Lod ale pokračuje „ Moje databáze organického tisku byla trochu napadena virem, a pár věcí bude trochu jinak než jsi zvyklí“ Cože? To si snad dělá srandu, než ale začnu protestovat robotická ramena se dají do pohybu, zvuk elektromotorků je všude kolem mě, a jedno rameno mi zabodává jehlu do čela, ztrácím vědomí. Nevím kolik času uteklo, pro mě to bylo jako pár vteřin, ale vidím jak se dveře tiskárny otevírají a dovnitř cupitá chobotnice, není to ta stejná jako předtím, je o hodně větší nemá tak vystrašený výraz. Chytne nosítka a vytahuje je ven, následně mě vysvobozuje z držáků které už nedrží jen hlavu, ale i ruce! A nohy a všechno ostatní Raději nechci myslet na to jestli mám jeden v mýstech kde mé původní tělo mělo penis. Po chvíli zjištuji že ano. Chobotnice vydá podivný zvuk a rychle utíká pryč. V tom se znovu ozývá onen známý hlas „Vítám tě, zkus si stoupnout, a nic si z toho nedělej, to se stává je to vinou roztoků co se při tisku používají, tedy kapitán to tvrdí“ Chvíli mi trvá zpracovat informaci, hlavně nevím z čeho si nic nemám dělat. Po chvíli pomalu vstávám, měl jsem strach že moje první kroky budou připomínat pokusy hříběte postavit se na nohy. Ale omyl, vůbec to není těžké, pohlédnu na své ruce, nejsou to zrovna ruce Arnolda Swarzeneggera ale ani nepřipomínají ručičky Madony v jejím anorektickém období. Kontroluji tedy zbytek těla, podle všeho vše ostatní vypadá dobře, skloním hlavu směrem dolů a začínám cítit jak rudnu, pomocí rukou se snažím erekci za kterou by se nemusel stydět žádný pornoherec v kategorii BigDick. Proto ta chobotnice utekla, sice jsem si jako plovoucí hlava moc sexu asi neužil, ale že by mě rajcovala chobotnice? „Hele lodi, mohla by jsi mi sehnat nějaké oblečení?“

„Jistě Harry, chobotnice ty již nese uniformu, chtěla jsem ti nechat chvíli na seznámení s tvým novým tělem“ Zahlédnu chobotnici jak se velice obezřetně blíží mým směrem, když zhruba tři metry daleko, natáhne co nejvíce své chapadlo a hodí mi k nohám košili a kalhoty nechutně modré barvy. Následně okamžitě zmizí. Začínám s kalhoty, erekce už není tak hrozná ale pořád mi to chvíli trvá než je konečně na sebe dostanu, když si oblékám košili zjištuji že je na ní jmenovka

USS-Space Ranger
Harry Hunt – Biologický věk 32 (Vesmírný věk neznámý)
Neoficiální člen posádky – Zachráněný
Hodnost - 0

„Hele myslíš že by jsi mi laskavě teda mohla odpovědět na mé předchozí otázky?“ Než lod začne mluvit všímám si velkého okna vedle tiskárny, mířím k němu a dívám se ven. Kde to sakra jsem!

„ Jsi Harry Hunt, zachránili jsme tě v roce 2899 z vesmírné stanice ISS 3.0 pracoval jsi zde jako kosmonaut Musk Nasa. Tvojí specializací byla biologie a měl si zde zkoumat vliv kosmického prostoru na různé druhy ryb. V roce 2477 začala na zemi nová studená válka mezi severní Koreou, Britskými spojenými národy,USA a Ruskem. USOB – United stateds of Britania převedlo studenou válku do pravého válečného stavu vysláním rakety na vaši kosmickou stanici, tobě se podařilo přežít protože jsi jako biolog věděl jak spustit systém pro dlouhodobé cestování vesmírem. To byl důvod proč jsme tě pak mohli zachránit, tedy tvoji hlavu. Momentálně jsi na vesmírné lodi USS – Space Ranger, jsme americká lod která spadala pod vojenské letectvo, i když náš původní úkol nebyl vojenského charakteru. Když válka na zemi pokračovala, bylo jasné že díky jaderným zbraním bude planeta brzo neobyvatelná, prezident USA vyslal naši lod aby hledala planety s podmínky vhodnými k životu. Bohužel, než jsme něco našli. Planeta země už byla kompletně zdevastována. Na lodi je celkem pět členů posádky, bylo jich deset. Ale pět jsme ztratili minulý týden po misi na planetě Dexitron která napadla kapitána. Později ti všechny představím“

Tuhle informaci jsem musel chvíli rozdýchávat a pozoroval jsem mlčky koutek vesmíru přes okno, sledoval jsem povrch jakési malinké, tmavě fialové planety na které se honili veliké proudy žluté mlhy, a občas ji prozářil obrovský blesk, okolo planetky poletovala spousta malých asteroidů, a v dálce jsem viděl jasně zářivou hvězdu. Takže jsem ve vesmíru, někde hluboko uprostřed nekonečného vesmíru který se neustále rozpíná, s kapitánem který podle všech informací má veliké mezery ve vzdělání, plánuje sebevražedné mise, a spoustou chobotnic které ve mně vyvolávají podivné sexuální choutky. „A můžeš mi říct, jak jsem ztratil tělo? A jak dlouho jsem vlastně byl jenom hlava v hromadě sulcu?“

„Jistě, momentálně je něco okolo roku 116871458, přesně to nevím, protože vir o kterém jsem dřív mluvil mi rozhodil hodiny, takže plus mínus 10 000 let. Tělo jsi ztratil když tvoji stanici vyrabovaly vesmírní červy, ukradli ti ho, ale hlava jim k ničemu nebyla tak ji nechali na pokoji.“

116871458 let? Plus mínuse 10 000? To je krásná představa, vážně by mě zajímalo co jsou ti vesmírní červy. Nedalo mi to a znovu jsem se ptal jako malé dítě. Lod znovu sputila svým monotoním hlasem „Viděl jsi někdy film vetřelec? Taková slátanina z 20 století.“ Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem si vybavil že ještě na škole nám ho učitel pouštěl aby nám ukázal jak tehdy vypadaly filmové triky, byla tam věc co vypadala jako nasraná žížala a všechny sežrala. „No viděl a jak to souvisí?“ „No, tak si představ toho vetřelce, akorát asi tak dvacetkrát hnusnějšího, a né tak vražedného, zhruba asi o třetinu, tak ten ti ukradl tělo.“
Hnusnější a méně vražedný emzák mi sebral mé krásné, sexem vytvořené tělo, k čemu proboha takové věci bude lidský trup i s končetinami. Představil jsem si jak ta horda slizu sedí u stolu se svojí rodinkou, a matka červice přináší na stůl obří pekáč kde je do zlatova vypečené tělíčko. Táta červ bere nůž, a poté co se všichni pomodlí začne krájet a dávat všem na talíř. Přes mé nové záda mi projela husí kůže a chlupy se zvedly jak pubertákův rozkrok co zahlédl kousek podprdy velikosti jedna. Hlas znovu začala mluvit „ Neboj se, nesnědli ho. Nejspíš tedy, pokud máš štěstí použili ho jen na ruční práce, a třeba ho ještě někdy najdeš.“

„Tak počkej počkej, ruční práce? Co si pod tím mám sakra představit? A pokud mám štěstí tak jenom ruční práce? A jak kurva víš na co myslím?“ Chvíli jsem chtěl ještě rozčileně řvát, když v tom mi hlavou projela nechutná představa, mé tělo přivázané v děsivém postroji který se vidí pouze v tom typu pornografie které se tak nějak spíš děsím, a okolo stojí partička vesmírných červů a ….. No doprdele, teda tam snad ne!

„Víš Harry, protože ted již jsi plnohodnotný člen posádky, jako Lod mám přístup ke tvému myšlení, je to z vícero důvodů, jak bezpečnostních tak to usnadní komunikaci. Nemusíš se bát, jako stroji je mi naprosto jedno jedno jestli tě rajcují chobotnice, a podobné věci. Navíc ke tvým myšlenkám nemá nikdo přístup, tedy až na kapitána samozřejmě“

Co prosím? Takže všechny moje myšlenky, ta plechová herka skenuje a ukládá si někam do své paměti? A kapitán kterého jsem ještě neviděl ovšem mě dosti děsí si je může pročítat před spaním místo pohádky? Absolutně nesouhlasím, myslím že poslední myšlenku jsem dokonce i zařval, ale jistý si tím nejsu, vlastně je to jedno. Lod by to věděla i bez toho. „Harry, pokud nesouhlasíš, a nepodepíšeš mi souhlas. Budu ti muset zase odebrat tělo, a šoupnout do nádrže.“

Moc dlouho se nerozmýšlím a chci říct tak kde to mám podepsat, to už však cupitá chobotnička a v jednom chapadle drží propisky, v těch dalších má snad tunu papírů.

Kapitola 2 – Posádka

Lod si pochvalně zamručela když jsem poslední lejstro předa chobotnici a začal si masírovat bolavé a oteklé zápěstí. „Tak hele, ještě něco mě napadlo, říkala jsi že posádku jsi taky musela oživovat, a navíc že tvá datábáze biotisku je poškozená, ale já vypadám normálně. Jak to teda je? Budu jako třeba čůrat nosem? Či co?“ „ Posádku jsem oživovala postupně podle hodností po té co lod napadli obyvatelé planety TXT – 78. Jejich těla byla poškozena různě, bohužel někteří měli poškozený mozek, a to je jediná část kterou tiskárna nedokáže replikovat. Díky chybám v databázi bylo potřeba trochu experimentovat, některé části nahradit jinými, u tebe jsem zachovala lidské tělo, celkem hezké řekla bych. Ale musela jsem poupravit vnitřek. Popravdě, máš ted jen jednu plíci, nemáš slepé střevo, což je spíš plus a taky máš tak trochu složený žaludek, přesněji stejný jako mají krávy. V ničem tě to neomezuje, jen budeš mít občas trochu chut na trochu trávy, a občas ti bude možná trochu blbě, jo a radši bych vynechala hovězí. Teoreticky by šlo o kanibalismus a ten USS přísně zakazuje.“

Jedna plíce, s tím se dá žít. Možná bych se měl vykašlat na kouření, ale vlastně ani nevím jestli kouřím, teda jsem kouřil. Na to bych se měl také zeptat. Nic si vlastně nevybavuji. A žaludek krávy? Vem to čert, hlavně že nemám chapadla či osm očí. „Neboj Harry, tvá pamět se ti bude postupně vracet, a jinak ano kouříš, nechceš ted poznat posádku?“
Jo, to bych kurva chtěl

Za chvíli následuji chobotnici která mě vede do odpočinkové místnosti kde je prý zrovna celá posádka tak poznám všechny hezky naráz. Mám pocit že jdeme neuvěřitelně dlouho a to se chobotnice zrovna neloudá, procházíme chodbou která je vymalována šedivou barvou, a světlo zde vytváří velké světlomety, je zde příjemná teplota, ale ve vzduchu visí pach mastnoty a železa. Na jedné straně je spousta okének ke kterým upínám momentálně svůj zrak neboť chodba kterou jdeme vůbec neubíhá. Vidím že planetka kterou jsem pozoroval oknem ošetřovny je již někde v dálce a zrovna sleduji pouze prázdnotu ve které občas proletí kus asteroidu, v dálce vidím hvězdy. Je jich spousta, v tom okamžiku jeden asteroid vletí přímo do okna, zní to spíš jako výbuch minometného granátu, uskočím a padám rovnou na zem. Nic dál ovšem neslyším, ani rachot, proudění vzduchu, tříštění skla, nic. Zvednu se a zjištuji že chobotnička na mě kouká s výrazem naprostého nepochopení a podává mi kapesník který vytáhla bůh ví odkud, na zem mi z nosu ukápne krev. Utrousím prosté „dík“ a utírám si krev která je už i na oblečení, když pohlédnu k oknu, vidím že na něm není ani škrábanec. Dává to smysl, jak jinak by tahle lod byla schopná tak dlouho cestovat vesmírem. A přitom mám pořád pocit že kdykoliv ji může cokoliv uprostřed té temnoty rozmačkat jako plechovku od piva. Konečně přicházíme k nějakým dveřím, chobotnička natáhne chapadlo a otevře je, dalším mě vybízí abych šel dál. Když vejdu upře na mě pohled jedenáct očí, ano jedenáct. Lod prohlásí „ Kapitáne, posádko dovolte abych vám představila Harryho Hunta!“ Rychle všechny přejedu pohledem, na dvou pohovkách z koženky sedí pět lidí, přesněji pět bytostí, mezi nimi je konferenční stolek, na něm leží rozehraná hra monopoly. Nejblíže ke mně sedí postava která ihned, rádoby elegantně ale energicky vstane. Jen zhruba o hlavu menší než já, na sobě má potrhané riflové kalhoty, boty s podrážkami co svítí a triko se závodním autem jak z nějakého animáku a na hlavě kšiltovku na kterou někdo podle všeho přilepil odznak kapitána. Tahle postava si mě začne měřit pohledem, zastaví se u krví umazané jmenovky. „Takže Harry, nazdar. Já jsem tady bos, takže mi koukej salutovat! Všichni tady na lodi se mě bojí a mají ze mě respekt, a ty ho budeš mít taky 0!“ Všechno to říkalvysokým pisklavým hláskem, který ani trošičku nezněl drsně jak asi vyznít měl. Když jsem jen tupě přikývl tak mě chvilku pozoroval, když mu došlo že salutování z mé strany nepřijde znovu spustil svoji fistuli. „Tak pojde se představovat! ČÍČO!“ Z pohovky se zvedla snad nejkrásnější žena kterou jsem kdy viděl, její nádhernou postavu vykreslovaly upnuté kalhoty, a svetr který jí končil až vysoko na krku. Vůbec nevadilo že nemá výstřih, upnutost svetru jen vykreslovala co se pod ním schovává, krásná, pevná a hlavně velká prsa. Její kaštanové vlasy jí spadaly až po krásný zadek, a její modré oči se upřeli do mých, plné rty se lehounce usmály. Rychle, a nenápadně jsem koukl dolu ke svému rozkroku, naštěstí nic nenaznačovalo možný trapas. Prvně mě to uklidnilo, ale pak spíše zase vyděsilo, chobotnice mi způsobují erekci a tahle bohyně ne? Z myšlenek mě vytrhla její ruka kterou napřáhla k pozdravu, lehce jsem ji stisknul. Její kůže byla jako samet. Hlavou mi blesklo kde tady tiskárna udělala chybu, snad se to netýká nějakých důležitých partií. Konečně promluvila „ Ahoj, já jsem Alex, Alex Jamesová moje specializace jsou mezilidské vztahy během dlouhých cest ve vesmíru.“ Jo tak specialistka na mezilidské vztahy, to neznělo vůbec špatně, ale z dalšího snění mě vytrhl znovu rádoby kapitán. „ Prej Alex! Naše čičinka to je,co říkáš? Ale má taky malinkou vadu že micinko?“ A posměšně se podíval jejím směrem, viděl jsem jak Alex rudne a odvrací tvář. Bylo mi jí líto, pohlédnul jsem na kapitána. Ten se jen zasmál a zařval „Má žábry ty vole! Proto nosí svetr až pod bradu! „ Pohlédl jsem na Alex a chtěl ji nějak uklidnit že žábry nejsou nic hrozného, ale v tom promluvila lod „Kapitáne! Připomínám že vám za deset minut začíná kurz matematiky.“ Kapitán se rozlédl po ostatních. „Slyšíte prdi? Jdu se zdokonalovat, tak tu nezlobte!“ Plácnul Alex po zadku, ta mu chtěla ránu vrátit ovšem do obličeje, kapitán uhnul, zasmál se a vydal se ke dveřím, cestou kývl na chobotnici která doposud nebyla vidět. Měla na sobě cosi jako oblek, otevřela mu dveře aby mohl nerušeně odejít, ještě strčil hlavu zpátky do místnosti a zařval „Jo, a ještě jsem vám chtěl říct že z pozice kapitána měním pravidla hry, a ty monopoly jsem vyhrál!“ Dveře se zavřely.

Alexa ted stála vedle mě. „Pojd, sedni si a já ti představím ostatní“ Sedl jsem si vedle ní, a měl jsem pocit jako by byla obří magnet a já kus železa co k sobě táhne. Rozhlédl jsem se okolo stolu. První co mě praštilo bylo stvoření co nesedělo na gauči ale stálo na stole a koukalo na mě svojí trojicí očí. Vypadalo jako veliká ruka co má deset prstů, žádné tělo a dvě maličké nožičky, ze zadu jí vyrůstali tři chapadélka na kterých měla obří oční bulvy. Stvoření začalo něco gestikulovat prsty. Alexa ji pozorovala společně s ostatními kteří zatím mlčely. „ Tohle je Tom, je nejchytřejší ze všech na palubě, ale bohužel v jeho případě to tiskárna fakt posrala. Říká že tě rád poznává, a taky že se nemusíš děsit. No a nemusíš se děsit toho jak vypadá, je celkem rád že tisk dopadl tak dobře na to že po něm zbyl pouze ukazováček. Jo a doufá že budeš ochotný se naučit znakovou řeč aby jste si mohli pokecat. A máš mu říkat jako mi ostatní, tlapka. Veselou přezdívku vždycky chtěl.“

Chvíli jsem jen užasle koukal na „tlapku“ a pak vykoktal „Jasně, taky tě rád poznávám a klidně se ji začnu učit co nejdřív, ehm Tlapko!“ Tlapka zamrkal očima a zvedl oba dva palce. Pak se ke mně natáhla další ruka, pohlédl jsem na jejího majitele, byla to žena. Nebyla ani zdaleka tak krásná jako Alex, ale ošklivá také nebyla, měla na sobě dlouhé šaty s širokou sukní. „Ahoj já jsem Anna, než se zeptáš nebo ti to vykecá náš geniální kapitánský matematik, nemám nohy, místo nich mám pár chapadel jako tady chobotničky. Ale jinak jsem normální“ Odvětil jsem něco že ji rád poznávám a rychle uhnul pohledem k poslednímu spolusedícímu, bylo mu poměrně těžce vidět do obličeje, protože měl vlasy vousy všude. Hlubokým hlasem zahuhnal „ Zdár Harry, jsu Peter. Ale klidně mi říkej Gorilák.“

Tak to asi fakt není sen, jsem dá se říct podruhé narozený syn 3D Biotiskárny, někde ve vesmíru, na kosmické lodi jejíž posádka připomíná hodně špatný film. Lodní kapitán pravděpodobně má jen polovinu mozku, a půlka té je půlky plná rádoby vtipných hlášek a sexuálních deviací. Moje tělo, pokud ještě někde je, funguje jako erotická pomůcka vesmírných červů. Planeta země už neexistuje, a lodní kapitán si každý večer může lustrovat moje myšlenky. Super, mám pocit že když někdo řekne že jeho úraz mu změnil život. Tak pěkně kecá, protože tohle je kurva změna.