Tolik poměrně známá pasáž písně Oheň kapely Lucie. Slogan, který se k aktuálnímu tématu více než hodí. Existují totiž dva typy utečenců. Ti, kteří se už nikdy vrátit nechtějí, a ti, kteří netouží po ničem jiném než po návratu do vlasti. Nemusíme je hledat mezi cizinci, obě skupinky utíkaly i z Československa. A někteří z československých migrantů v průběhu svého pobytu v cizině názor změnili.

Jen taková rychlá vsuvka - o migraci nedávno promluvil i jeden z nejslavnějších nucených migrantů, dalajláma Tändzin Gjamccho. Nepřekvapí, že protože sám se do vlasti vrátit chce, myslí, že by se vrátit měli/chtěli skoro všichni. Shrnutí rozhovoru v češtině najdete třeba tady.

A teď už k těm "našim" migrantům. Vracet se jednoznačně nechce třeba Milan Kundera. Ten byl mimo jiné zbaven československého občanství, přijal francouzské a knihy už píše pouze francouzsky. Po špatných zkušenostech nepovoluje dokonce ani překlady svých knih do rodného jazyka. A tak už se o tomhle možném budoucím laureátovi Nobelovy ceny za literaturu obvykle píše jako o "francouzském spisovateli českého původu".

Vrátit se původně chtěli třeba bratři Mašinovi, kteří se spolu s Milanem Paumerem doslova prostříleli do Západního Německa. Pokud o nich máte jen povrchní informace z několika článků o tom, zda mají být za své činy odměněni či naopak potrestáni, doporučuju přečíst Magnesií literou oceněnou knihu Zatím dobrý. Ta skupinu sice spíše hájí, ale obsahuje spoustu cenných faktů a informací. Nadto je sakra dobře napsaná. Každopádně Mašinovi se chtěli do Československa vrátit víceméně hned, v uniformě. Mysleli, že se blíží ozbrojený konflikt, nikoli studená válka. Nestalo se, a Mašínům se po Sametové revoluci vracet moc nechtělo. Nakonec se rozhodli žít ve Spojených státech a starší Ctirad už zemřel. "Doma" v Clevelandu. Milan Paumer se do České republiky vrátil, koketoval s politikou a v roce 2010 tu zemřel.

Pavel Tigrid emigroval hned dvakrát. A vždycky dělal vše pro to, aby se mohl vrátit. Nejprve byl v Londýně výraznou postavou československého exilu a hlasem českého vysílání BBC. A pak byl v důsledku svého působení v emigrantských kruzích a médiích jedním z oficiálně nejnenáviděnějších lidí v emigraci, málokdo ležel režimu v žaludku víc. Pokud o něm příliš nevíte, hezký článek shrnující jeho život vyšel třeba v Respektu. Tigrid se každopádně do vlasti vrátil i napodruhé, nakonec ale dobrovolně odešel ze světa ve Francii.

A takový bonus na závěr. Tušíte, jak vypadaly uprchlické tábory pro utečence z východního bloku? A jak na ně (tábory i uprchlíky) reagovali místní? Pak si přečtete knihu Kulatý svět od Ivy Pekárkové. Ta totiž na rozdíl od Kundery, Mašínů i Tigrida prchala "obyčejným" způsobem (přes Jugoslávii) a do absolutní nejistoty. Nikdo na ní nečekal. I v jejích dalších knihách se dočtete o životě uprchlice, ale pokud vím, o táborech píše jen v této. Kdybyste přídavná jména slovanský, východní a komunistický nahradili slovy arabský, africký nebo muslimský, pravděpodobně byste nepoznali rozdíl mezi knihou a dnešními komentáři (krom toho, že Pekárková samozřejmě umí psát česky a kniha nadto prošla korekturou).