Dovolená snů...

Svým cyklistickým článkem ve mě @petecko oživil jednu hořko-sladkou cyklistickou vzpomínku. Po vzoru @krakonosově začnu trochu ze široka. Nejsem žádný velký sportovec. Postupem let jsem si našel cestu k lyžování a plavání, kterým jsem se dokonce organizovaně věnoval, také basketbal a stolní tenis jsou sporty, ve kterých případně mohu být přibrán "do party". Existují však dva sporty, pro které jsem se opravdu nenarodil. Dokonce bych asi mohl říct, že je z duše nenávidím. Jsou to běh a jízda na kole. Nevím, možná je to tím, že jako dítě jsem byl alergik, astmatik a bůhví, co ještě, takže jsem se při nich pravidelně dusil. Každopádně dobrovolně bych se ani jedné z těchto aktivit nevěnoval (kolo jsem tedy postupem let vzal trochu na milost), rozhodně ne nějakou delší dobu.

Mám sestru. Se sestrou si velmi dobře rozumím. Nebylo tomu vždycky tak, ale od relativně útlého věku jsou naše vzathy lásky a vzájemného pochopení plné. Sestra je poněkud aktivnější než já, nicméně v době, o které vám teď vyprávím, to jest někdy mezi pubertou a osmnáctkou, jsme měli relativně shodné představy o tom, jak by měla vypadat letní dovolená. Měla by být u moře.

Po roce 89 naši rodiče usoudili, že už jsme docela dospělí a vzhledem ke zrychlujícímu se životu v překotné porevoluční době, patrně brzy opustíme hnízdo. Rozhodli se nám tedy na rozloučenou pořídit poslední rodinnou dovolenou. Podělili jsme se s nimi o naši mořskou představu a odjeli jsme se sestrou na hory.

Po návratu nám smějící se rodičové sdělili radostnou zprávu, a to, že vybrali dovolenou a složili nevratnou zálohu. Radost chvějící se v prostoru zmrzla po odpovědi na dotaz pídící se po destinaci. Pojedeme Dánskem na kolech. Lžíce mi vypadla z ruky do talíře a málem jsem se svalil ze židle.

Prvotní šok postupně odezněl a nakonec jsem se začal docela těšit. Byl jsem mladík mírně obézní, tak jsem si to nějak rozumově propojil a těšil se, že přijedu o pár kilo lehčí a tudíž také krásnější. Rodiče nás po celou dobu průběžně ujišťovali, že Dánsko je země k cyklistice přímo předurčená neb tam skoro ani neznají slovo kopec a je to placka, po které to jezdí vlastně samo.

Nebudu popisovat cestu tam, ani podrobně líčit, jak jsme přejížděli z místa na místo. Podstatné, co vám chci sdělit je, že tomu, kdo vám bude tvrdit, že Dánsko je placka, tomu za žádnou cenu nevěřte. Pokud už jsem náhodou nejel do kopce (mírného, ale do kopce) a chvíli "odpočíval" na rovince, byl tu stále přítomný protivítr o síle orkánu, který zdatně bránil pohybu vpřed. Přísahám na holej pupek, že ten vítr opravdu nikdy, ale nikdy člověk nefoukal do zad. Párkrát jsem byl už tak zoufalý, že jsem slezl z kola a otočil se do protisměru. I tak mi zase foukalo do očí. Prostě podporu od větu při cyklo výletu do Dánska nečekejte! Nutno také připomenout, že Dánsko je krásná, zelená země. To samozřejmě není zadarmo. Aby bylo zeleno, musí být mokro..takže stále mrholí.

Při boji s terénem, deštěm a také kamióny, kterých tam bylo požehnaně (ne, nejsme šílenci, co jeli cyklo výlet po dálnici), jsem se stále utěšoval, že až doma skočím na váhu, budu o těch pár kilo lehčí. Že neubylo ani deko asi nemusím ani psát. Prostě výlet za všechny prachy..i když po těch letech na něj vzpomínám docela rád.