Sophiiny volby

U každých voleb je to stejné. Vždycky začnu přemýšlet nad tím, zda bych měl volit to, co dle mého názoru lepší pro mě jako jednotlivce, nebo to, co je (opět podle mého) názoru, prospěšnější pro společnost jako celek. Ano, volby jsou samozřejmě od toho, abychom svými hlasy delegovali pravomoc rozhodovat naším jménem a hájit naše zájmy. Jenomže…

V porovnání s drtivou většinou světové populace a nemalou částí populace české mám vcelku štěstí. Jsem mladý, zdravý vysokoškolsky vzdělaný běloch, umím dva světové jazyky, sic aktivně využívám jen jeden, nebojím se o sobě říct, že jsem i chytrý a schopný, když na to přijde, a když zrovna nejsem líný dokázat to. Ano, o něco z uvedeného jsem se musel zasloužit vlastními silami, ale hodně mi pomohly vnější, mnou neovlivněné okolnosti. Ekonom by je nazval externalitami.

Kdybych se se stejnou osobností a duševními předpoklady narodil v jiném regionu nebo třeba jiném období, asi by to se mnou neslavně dopadlo. Koneckonců jen kojenecká úmrtnost byla v roce mého narození v celé řadě států mezi 15 a 20 % (jen pro srovnání, v ČR je tenhle ukazatel dlouhodobě velmi nízký, pod 4 ‰). Což je asi jako kdybyste si v porodnici hodili nad každým novorozencem kostkou, a když vám padne šestka, děcko má bohužel smůlu…

I v rámci Česka mám štěstí, že jsem z pražských Vinohrad. V Beskydech je sice krásně, ale těžko bych se tam jako dítko školou povinné mohl rozvíjet tak jako v metropoli. A nakonec bych stejně chtě nechtě musel rodnou hroudu opustit.

Nicméně zpátky k tématu. Existuje spousta věcí, které jsou pro mě osobně přínosné, ale jejich dopad na zbytek populace by zřejmě až tak dobrý nebyl. Například školné na vysokých školách. Těch jsou teď dva typy – veřejné a soukromé. Veřejné jsou bez školného a jsou (ve světovém srovnání) lehce nadprůměrné až průměrné. Veškeré náklady na studium tu hradí stát, respektive daňoví poplatníci. Na soukromých školách se školné platí a drtivá většina z nich je… Inu, obrázek si udělejte sami: Většinou berou každého, často bez přijímaček, a obvykle i na poslední chvíli, tedy v září, kdy už případný uchazeč ví, že se na jinou školu nedostal ani na odvolání. Abych byl férový, určitě tu existují i soukromé školy srovnatelné s nejlepšími veřejnými, jen mě nenapadá žádná, o které bych to mohl s klidným svědomím napsat.

Pokud by se školné zavedlo i na státních vysokých školách, bylo by to pro mě osobně výhodné ze dvou důvodů. Jeden titul už mám a druhou školu aktuálně studuju. Kdyby se školné opravdu zavádělo, postihlo by mě nejdříve v navazujícím magisterském studiu, a tak bych v porovnání s mladšími lidmi výrazně ušetřil. Získat stejné vzdělání, jako budu (když se na to nevykašlu) mít brzy já, by bylo výrazně komplikovanější, což by mi dalo neférovou konkurenční výhodu. A navíc bych (což je argument, který často využívají příznivci zavedení školného) ze svých daní nefinancoval studium ostatních. (Tady je třeba zmínit, že v loňském roce tvořily daně z příjmu fyzických osob jen asi 9 % daňových příjmů státního rozpočtu, a že se z nich do škol obecně a vysokých konkrétně dostal jen zlomek). Když jsme u těch argumentů pro školné, další jsou například, že studenti si budou studia více vážit, a že školy si budou více konkurovat.

Ano, je pravda, že vysokoškolské vzdělání je investice zejména pro studenta. Na druhou stranu odpůrci školného namítají, že studium by mělo být umožněno každému, kdo k němu má předpoklady a vůli bez ohledu na jeho sociální a ekonomický statut. A že lidé s kvalitním vysokoškolským vzděláním ve výsledku investici společnosti do jejich studií bohatě splatí, ať už v rovině ekonomické, nebo v rovině společenské a kulturní.

A ještě jedna odbočka: Celá řada vyspělých států školné má, některé ne. Asi nejdražší jsou školy v USA. Určitě jste zaznamenali, že v amerických seriálech a filmech často zaslechnete dialogy v tomhle duchu:

A: „A budeme mít dům a psa a tři děti…“
B: „To si nebudeme moci dovolit.“
A: „Tak dáme studovat jen to, které budeme mít nejradši.“

Obvykle to zazní spíš v komediích než v dramatech, ale až tak přehnané to není. V USA sice existují státní školy, které jsou (téměř) bezplatné, ale většina škol je drahých. Velmi drahých. A čím je škola prestižnější, tím hlouběji je třeba sáhnout do kapsy. Rodiče tak bez nadsázky zakládají dětem spoření na vysokou školu nedlouho po jejich narození. A přestože existují sociální a sportovní (ta určitě z televize znáte také) stipendia, dostat se na opravdu kvalitní školu není vůbec snadné, pokud se vašim rodičům nevede lépe než dobře. A jako vedlejší produkt naleznete na vysokých školách atlety, kteří sice na studium nemají buňky, ale školu reprezentují tak dobře, že se k titulu stejně dopracují.

V Evropě nebývá školné až tak vysoké, byť nejde ani o symbolické částky.

Udrželi-li jste pozornost až sem, asi tušíte, který názor zastávám. Neříkám nutně, že je správný, protože úplně objektivně nikdo nedovede určit, jestli je školné pro společnosti lepší nebo horší. Jeho analýza bude vždycky podbarvena jeho postojem. A protože mi testu politické orientace obvykle vychází největší shoda s Gándhím, pokud jde o světové politiky, asi nebude těžké odhadnout ten můj. Navzdory tomu, že je pro mě vlastně zavedení školného výhodné.

(A kdyby vás zajímalo, jak jsem se dostal ke svému výsledku, stačí uznávat individuální svobody každého člověka. Doleva vás posune mírný despekt k nadnárodním korporacím a jejich touze konat veřejné blaho, názor, že umělci a vědci jsou světu přínosnější než byznysmeni a obchodníci, nebo preference lokální kultury nad kulturou globální/globalizovanou.)

Mimochodem od Styrona jsem četl jiné knihy, ale tuhle ne. Když už jsem se pro ni vypravil do knihovny, vždycky mi ji někdo vyfoukl před nosem.