Trhal jí peří z jejích křídel, až dokud nemohla vzlétnout. Vzplála a její slzy žhnuly jako olovo.

Ve vzduchu byl cítit vlhký kámen, kovová chuť černé kapaliny kapající na zelené mechy a slaná od slz cinkajících o podlahu jako řetězy. Mírné měsíční světlo se klanělo hluboko k zemi a naprosté ticho, přerušované pouze nepříjemným, slizkým a leptavým hlasem muže, který na rukou nosil bílé rukavice.

Mříže na oknech do paprsků vyřezávaly podivné mezery a do mysli muže dávaly jistou naději. Byl otočený ke stolu, od okna a blíž ke dveřím. Přebíral se kovovými nástroji a jejich cinkáním provokoval ticho a slzy. Broukal si tichou píseň, ukolébavku, co se mu vynořila v paměti teprve nedávno, jako by se vzpomínka na tuto melodii naposledy přehrála a pak teprve zmizela, jako trest.

Jeho krátké černé vlasy, široký úsměv, dvojitá brada a zpocený obličej naháněly jistý druh strachu, hlavně když v hlavě měl ty špatné, zlé a ošklivé myšlenky. Na jeho hrudníku, uvázaná kolem krku a kolem pasu, zástěra nesoucí cosi, co se nesluší nosit do společnosti. Na podlaze, na kachličkách a mezi zelenými mechovými linkami, cosi měkkého, ale pomalu se rozpadajícího, leželo i pod mužovými těžkými podrážkami.

Otočil se, v rukou svíral nůž a kleště. Znovu se zadíval na osůbku sedící pod oknem. Na osůbku v naprostém tichu, němých nářcích a rodném rouše. Dívka, jejíž oči, co jako jezera z krve a zlata, pozorovala oblohu a její stříbrný kotouč. Její ruce, s okovy označenými stovkami run, s jizvami a ochablými svaly přeříznutými krutými noži, ležely podél jejího těla. Koupala svou kůži v jezírku vlastní krve, občas se pokusila zvednout své končetiny ke své tváři, ale nikdy se jí to nemohlo podařit.

Chvíli tam stál, prohlížel si její tělo, takové jaké u žádné jiné ženy nikdy najít nemohl. Ňadra, dokonale sladěné s jejími křivkami, co si nikdy nežádala. Její tvář, s kulatými tvářičkami, sytými rty a nosem se spodní čelistí chvějící se strachem. Pozoroval její nohy, její ruce a její křídla.

Ta bílá pírka, co se nepodobala žádným pírkům žádného ptáka. Rostla z kostí, potažených tenkou vrstvou masa a ptačí kůže, čistě bílých rostoucích od její páteře. Zdálo se, že žhnula, že nesla cosi, co se nesmělo, co bylo zakázané a bylo to vzrušující.

Muž stál za jejími zády, držel své nástroje a připravoval se na svou práci, zatímco mu mladá žena nevěnovala ani kapičku pozornosti. Svůj pohled věnovala jen svému milenci, noci a svobodě, co si snívala za mřížemi, za oknem. Když mezi zuby kleští chytil jedno z jejích pírek, jedno blízko jejím zádům, z očí ji vyšla slza. Ta se procházela po medové, sladké, bujné kůži a padala od tváří, přes krk s kovovým límcem až k jejímu hrudníku, nezastavila se tam a sjela až k jejím nohám.

Muž zařízl nůž, tam odkud pírko rostlo a z očí anděla se vyhrnuly další slzy. Její ústa se otevřela, hlava posunula kupředu a jazyk zařízl do vzduchu. Jen nevykřikla, ani nevyřkla jediné slovo. Držela se, trpěla a mlčela, aby nemusel trpět nikdo jiný. Její mučitel, vyřezávající kusy jejího masa jí říkal jakási slova, kterým nerozuměla, nemohla a ani nechtěla. Byli jiného druhu, zcela a docela jiného až si měli tak neskutečně blízko.

Vytrhl zbytek peří i se zbytkem masa, co se mu nepodařilo vyříznout. K zemi kvůli tomu padala další pírka, jako sníh života. Padaly ladně, tak jak by dívka mohla létat, ale než se dostaly k zemi, jejich barva se osudem musela změnit. Před svýma zelenýma očima muž držel pírko, svíral ho v kleštích a pozoroval jednotlivé chloupky, co se na peří vlnily v lehkém vánku a jeho dechu. Byla v něm vidět jiskra, v jeho očích a v jeho dechu.

Konečně se mu to podařilo! Podařilo se mu vzít pírko a to si zachovalo svou sílu, takovou jakou nikdo jiný na světě neměl, tedy nikdo kdo křídla nemá. Radoval se, poskakoval po místnosti až do chvíle, kdy se pírko začalo měnit. Černá, temnota a hrůza dívčino pírko zaplavila jako moře pobřeží.

Pírko vzplálo tichým a neviditelným plamenem. Všechen život, všechna síla a všechna energie, co se muž snažil zachovat, zmizela a uhlík pírka se odlomil od kleští a zřítil se k zemi. Dopadl mezi stovky, ne-li tisíce svých podobenců a uvelebil se na jednom z mála prázdných kousků podlahy. Znovu se nepodařilo, znovu a muž se rozhněval.

Anděl se nepohnul, nic neříkala a pořád se zasněně dívala na nebe. Nevnímala ho, nechtěla, protože věděla, že by musela litovat, že by musela brečet další slané slzy. Nevnímala ani to, že muž cvakal kleštěmi, blížil se k jejím křídlům na každém konci probodnuté háky, ke stropu připoutané řetězy a připravoval se na další pírka. Tentokrát už mu ani nešlo o to, vzít si něco co mu nepatří. Chtěl jí potrestat, anděla co ji držel jako vězně.

Do kleští uchopil pírka, tentokrát hodně a mnoho, víc než si směl dovolit. Nožem začal řezat do masa, byl tak ostrý, že na dívčině kůži pálil a i bez námahy se páral skrze i její maso, co pevné jako ocel krvácelo černou krví. Začal její peří trhat, její křídla ničit a dušičku andělíčka, nevinného a odevzdaného vzdálené svobodě, drtit mezi svými svírajícími zuby.
Její ústa se otevírala, její oči pouštěly slzy a ty padaly po jejím těle. Neřekla ani jedno slovo, nechtěla mu dát tu moc, nemohla. Pokračoval, trhal ji na kusy a ona jen tiše plakala.

Pravé křídlo, oškubané jako drůbež vypadlo z háku, nějak čemuž ani ona sama nerozuměla. Chvíli se neodvážila udělat nic, ale muž si nevšiml a pokračoval v kradení částí jejího těla a pohazování jich na zem. Oškubal i její druhé křídlo a teprve potom si všiml, že její pravé křídlo, jen s několika pírky, vypadající jako smutné pozůstatky holubice přejeté u silnice, není spoutáno a že s tím anděl nic nedělá.

Hlavou se mu honily myšlenky, co si člověk nikdy nesměl dovolit. Byly to zlé myšlenky, trestuhodné a nezodpovědné. Zlomil ji? Zlomil její vůli? Změnil anděla, nebo si s ním jen hraje? Stále mu neřekla jediné slovo, těžko říct, zda vůbec někdy myslela.

Její tělo hořelo, byla to horečka z hrůzy a strachu. Bála se sama o sebe, tak jak se nikdy o nic nebála. Měla být neohrožená, neporazitelná, ale to ani náhodou nebyla, to jí osud ukázal, když se jí zmocnil smrtelník. Její krvavé oči se těžko držely otevřené, její čelo, co se začalo potit a tělo co se začalo neklidně chvět v horku a chladu, pochopitelného vzteku.

Vzal jí její křídla, její peří a její hlas. Ne! Ten si vzala sama, když se rozhodla, že muži nepředá nic, co zná. Stál za ní, ale jí přišlo, jako by ho viděla přímo, pořád rudého od vzteku. Nevnímal, co se dělo. Nevnímal, že tělo ženy, starší než on, jeho město, jeho svět, vře jako kotel se zlatem. Všiml si až ve chvíli, kdy se zbytek peří, co chabě visel na jejích křídlech, opadal a setkal se, se zemí.

Chtěl něco říct, ale jeho slova, pro ni neznamenající vůbec nic. Pírka vzplála, podobně jako ona, jen jejich plamen se nikdy nemohl vyrovnat tomu jejímu. Šlo to od srdce, tam, odkud si myslela, už po celá tisíciletí, že zbylo jen prázdné místo. Přišlo jí, že po celé věčnosti necítí jen chlad, protože sama žhne tak, že se muž, jeho nástroje, okovy, kterými ji spoutal, a stěny roztavily.

Cítila své vlastní teplo, bože, jak jí chyběla její křídla, její svoboda. Její srdce, žhnoucí láva a boží kov, slzy žhnoucí jako olovo padalo k zemi. Podlaha pod jejíma nohama se roztápěla, jako by to byl jen písek a ona byla ohromný déšť.
Ach, cítila tu úlevu a chtělo se jí brečet. Chtěla křičet, slova co se zakázala, ještě když jí před očima kvetly hvězdy. Chtěla křičet jména svých bratrů, sester a dětí, co musela zapovědět, do nevědomosti a krutosti světa. Chtěla zapovědět svět, společně se vším, co se v něm procházelo, chtěla toho spoustu a nejvíc ocitnout se někde jinde. Daleko od lidí, daleko od těch, co by jí chtěli ublížit, zneužít.

Pohasla, její žár ochabl a světlo, jako při pádu nebeských ohňů zhasl. Zůstala sedět, ruce osvobozené od kovů a run začaly hojit rány. Začala být zase svobodná, zase mohla odejít, jen její křídla, ta, o které ji okradl, zůstala stejná.
Vydechla, nikdo jí přeci nemohl slyšet. Dlaně si přiložila k obličeji a z očí spustila slzy, horké a sladké.

Už se nemohla vrátit tam, odkud spadla. Nemohla podstoupit tu potupu, co jí čekala v místě, kterému se snažila říkat domov. Nebylo jí to líto, jen její mysl zaplavoval stesk. Už nikdy neměla vidět své matky, své otce a ani své sourozence. V tu chvíli byla předurčená, aby se z ní stalo něco, co zbylo v opovržení.

Celá její rodina se k ní měla otočit zády, přišla o křídla, co přec by byla za anděla? Ruce položila do svého klína, se slzami, zlatými jako dukáty, jako v miskách. Pokropila své vlastní tělo a pravačku zvedla ke svému hrudníku.
Zhluboka se nadechla a prsty zabořila mezi svá žebra. S nehty vytrhanými a konečky prstů naprosto bez citů zajela tak hluboko, že se z jejích rtů dostalo první slovo.

„Matko,“ znělo v jazyce, ne zapomenutém, ale nikdy nenaučeném. V jazyce, který znamenal víc, než magii a víru. Byl to její rodný jazyk, jazyk otázek a věšteb. Do své dlaně, mezi klec z prstů uchopila cosi silného a neustále tlukoucího. Pomalu vytahovala to, co jí dělalo, to čím byla.

„Otče,“ vydechla další slovo, zrovna když se poprvé za celou svou existenci podívala na své svědomí, na svůj život. Byla najednou tak smutná.

„Odpusťte,“ hlesla a prsty na své pravé ruce zmáčkla tak, že se její vlastní srdce, tlukoucí mimo její tělo a proudící černou krev do temných stínů temné vězeňské věže, přeměnilo v černý písek. Rozpadlo se a sesypalo se na zem.

„Už si zasloužím žít,“ řekla, když poslední zrnka jejího srdce popadala na podlahu. Její tělo se postavilo, její kůže zchladla, její ženské křivky přestaly třást a její tvář pouštěla slzy. Křídla na jejích zádech se podobně jako její srdce rozpadla, v černý písek a pak sjela po jejích zádech. Rána v jejím hrudníku se zahojila.

Její dlouhé nohy překračovaly prahy pokojů, ve kterých spali mladí kněží. Plížila se kolem, brala si, co se jí hodilo, kalhoty, triko a kabát. Bez povšimnutí se dostala ven z vězeňské věže a dokonce i z kláštera. Dostala se ven a pak se konečně mohla rozhodnout.

Jen po ní, na chodníku, nedaleko cesty zůstala ležet vzpomínka. Její stopa, dokonalé nožky z bílého prachu a černých pírek. Stala se člověkem, stala se splněným snem andělů a konečně se zbavila splněného snu lidí. Už nezáleželo, jak by se byla rozhodla dál, byl to její život už ničí jiný.