Křen a ponožky aneb Nápady mého dětství

Když jsem ráno četl článek od @petrvl, Křen, tak jsem si vzpomněl na příhodu z mého dětství.
Mohlo mi být tenkrát asi tak 8 let.
V té době jeden tátův známý, nadšený pěstitel zeleniny přezdívaný Chrastil, nám dodal velkou spoustu křenu. Co s ním uděláme? vyvstala otázka. Nastrouháme ho! A naložíme do sklenic, ať nám dlouho vydrží.
Strouhali jste už někdy čerstvý, silný křen? Na této nevděčné práci se střídali všichni členové rodiny.
Teklo nám z očí, v nose štípalo a pálilo, křen byl opravdu velice silný. Když jsem viděl, jak všichni členové rodiny trpí, nemohl jsem se na to dívat. Řešení téhle situace bylo nasnadě.
Odběhl jsem a vzápětí ze skříně přinesl velké potápěčské brýle kryjící oči i nos. Nasadil jsem si je a dýchal ústy, zuřivě strouhaje křenový kořen. Bylo to mnohem lepší, akorát křenové výpary dráždily dýchací cesty přes ústa a za chvilku jsem se rozkašlal. Neváhal jsem tedy a přinesl jsem si šnorchl.
Byl to komický pohled na členy rodiny, jak používají potápěčské brýle a strouhají na struhadle kořeny jako o závod.
Křen jsme úspěšně naložili a užívali po mnoho měsíců. Všem nám moc chutnal...
Akorát moje máma, která při strouhání odmítla používat šnorchl, ho už nemohla ani vidět. Odnesla tenkrát to dýchání výparů týdenní angínou...

Při této příležitosti jsem si vzpomněl ještě na jeden můj zajímavý nápad.

To mi mohlo být tak deset, jedenáct let.
Byl jsem s rodiči na dovolené v Krkonoších. Na okně v penzionu jsme na provázku sušili mé čerstvě vyprané ponožky. Když je táta chtěl sundat, tak mu neštastnou náhodou odletěly a to přímo na plochou stříšku, která byla několik metrů pod naším oknem.
"Budeš tam muset ty ponožky nechat." oznámila mi máma. Byly to moje oblíbené ponožky. Přece je tam nenechám, řekl jsem si a dal se do akce. Vzpomněl jsem si, jak jsme s bráchou po sobě házeli kulaté ostnaté bodláky, které se chytaly na oblečení. Měly háčky připomínající suchý zip a taky tak fungovaly, suchý zip byl jimi nejspíš inspirován :-)

A tento bodlák rostl nedaleko penzionu. Vyběhl jsem ven a větvičku těchto bodláků jsem si přinesl nahoru na pokoj. Další akce už byla dílem okamžiku. Vzal jsem kus provázku a navázal na něj bodláky. Pak jsem si zahrál na rybáře, spustil bodlák na stříšku a vida. Ponožky se na něj krásně přichytily. Pak jsem je vítězoslavně vytáhl nahoru do pokoje. Bylo to moje malé vítězství :-)

A co vy, měli jste taky jako děti zajímavé nápady?