Ekologie - divoká příroda

Z reakcí na předchozí články vidím, že moje postoje občas překvapí. A tak je asi na místě si probrat další pojem, který je v dnešním eko-ekologickém světě podstatný a tím je divoká příroda.

První si vezmeme pojem příroda. Tady nám asi vystačí třeba definice z wikipedie:

Příroda znamená v nejužším významu slova volně žijící ekosystém s určitou mírou biodiverzity, v širším pojetí pak může znamenat celou biosféru, či dokonce hmotný svět (fysis), tedy předmět zájmu přírodních věd.

Druhou část sousloví divoká si můžeme přiblížit na synonymech:

prudký, dravý, nevázaný, zuřivý, krutý, brutální, lítý, rvavý, neukázněný,

A hned jsem tam kde potřebujeme být u slova divočina. Tento pojem první na světě do zákona zavedli Spojené státy v podobě The Wilderness Act of 1964. Za průkopníka v tomto oboru je považován Aldo Leopold který mimojiné prohlásil:

Divočina je bohatství, které se nemůže rozrůstat, ale jen a pouze ztenčovat - vytváření divočiny v pravém významu tohoto slova není možné

A protože Amerika je veliká a rozsáhlá a divoká území tam rozhodně existují tak s tím Amerika neměla takový problém jako EU. Evropský parlament se v roce 2009 rozhodl definovat Evropskou divočinu. A dopadlo to takhle:

„Divočina je oblast ovládaná přírodními procesy. Sestává z původních biotopů a druhů a je dostatečně velká pro efektivní, ekologické fungování přírodních procesů. Území divočiny je téměř či úplně nedotčeno, není narušováno lidskou činností, není osídleno, je bez infrastruktury a nenese známky očividného narušení. Území divočiny by měla být pod dohledem a chráněna tak, aby se zachoval jejich přirozený stav.“(A Working Definition of European Wilderness and Wild Areas 25/10/2012)

Tady se nám už trochu rýsuje podmínka pro vznik v civilizovaných územích a tou je rozloha. Protože proto aby mohla existovat divočina tak potřebujete nějakou minimální rozlohu, která by byla schopna odolávat obhospodařované lidské krajině kolem ní. A hned si přihopsáme s myšlenkou národních parků. A tady už to skřípe. ještě dodám docela trefný citát do mozaiky předchozího textu než se pustím do kritiky našeho českého přístupu.
Igor Mícha 2002:

Divočinu nelze ex definitione vytvořit, lze ji pouze připustit.

Hopsa hejsa do Brandejsa... Shrnuto podtrženo, divočinu v ČR nemáme! Území která by se za ni mohla pokládat jsou natolik malá že divočinou nejsou. Divočinu by jsme chtěli, ale co s tím tedy? A tady začíná můj odklon od toho co ekologové, státní úředníci a politici na našem území provádějí.

Jako příklad zas uvedu můj rodný park České Švýcarsko. Zde úplně opominu všelijaké loby, od těžařů až po podnikatele v turistice. Jde totiž o podstatu. Problém pramení v Evropské definici a potažmo i naší legislativě a jsou to dva body:

1. Sestává z původních biotopů a druhů...
2. Území divočiny by měla být pod dohledem a chráněna tak, aby se zachoval jejich přirozený stav

Jak už jsme si řekli takováto území nemáme, všude jsou nepůvodní druhy a tak snahy o návrat původních jsou pro mě špatné snahy. Druhý bod pak vede ochránce k tomu že se snaží zachovat přirozený stav. Což jak jsme si v předchozích článcích řekli je zase pofidérní, protože co je původní a co je přirozený? V obouch případech pak člověk svojí snahou selhává a popírá původní základ a smysl slova divočina.
A v reálu to pak vypadá následovně: Těžba v národním parku jsou v pořádku. Protože jsem byl na praxi v tomto národním parku tak vím že jejich plán těžby je nejméně na dalších 100 let dopředu. Po předčtení pamfletu který vyprodukovala zpráva národního parku vám čtenářům snad dojde, že se dá použít snad jen rčení "Přání je otcem myšlenky".
Cílená snaha vytvářet bezzásahové zóny vede jen k utvrzení že divočina v národním parku nebude další 100 let a za tu dobu si dovolím tvrdit že zas přijdou jiné výzvy a důvody proč les udržovat a kácet v něm, protože tak nějak mylně si vedení parku domnívá že třeba kalamita nepatří do divočiny.

Správný přístup je podle mně ten, že když prohlásíte nějaké území za místo kde by jste chtěli mít divočinu tak ho prostě máte nechat napospas přírodě a smířit se s tím že se vám nemusí líbit co příroda sním udělá.